|
V prosinci kralovala opět mírná zima, a tak bylo v našem lese veselo. Mnohá zvířátka ještě nespala. Snadno se dalo najít něco k snědku. Po sněhu, který napadl v listopadu, nebylo ani památky. Jezevcovi pozvali jednoho večera kamarády na oslavu, protože už bylo jisté, že paní jezevcová není kulatá z jídla, ale že budou v lednu chovat.
Zábava byla v plném proudu, když přiběhla veverka, která odskočila pro nějaké oříšky na slavnostní tabuli a už od vchodu volala: „Pojďte se mnou – něco se stalo, je to strašné...!“ Celá se třásla. Všichni ztichli, obklopili ji a poslouchali, co překotně začala vyprávět:
„Kolem krmelce se přehnalo černé auto na velkých kolech a někdo z něj vyhodil naditou tašku. Rychle zmizelo. Opodál se páslo stádečko laněk a jedna z nich k tašce zvědavě přiběhla. Zavolala ostatní, ty si hned k tašce lehly, jakoby ji chtěly zahřívat. Doběhla jsem tam a považte – v tašce je do hadrů zabalené lidské miminko, lehounce dýchá, snad spí... Co s tím chudáčkem bude? Toho jsou schopni jenom lidé!“
Všichni hned vyběhli ven a pelášili ke krmelci. Laňky byly celé ustarané – děťátko usedavě plakalo, mělo veliký hlad, docházely mu síly.
„Podívejte se, jak je ten chlapeček zoufalý! Žádná z nás ho nemůže nakrmit, nemáme mlíčko. Touto dobou se těžko najde v lese nějaká kojící maminka...“ hořekovala jedna z laní.
Krtek vše ustaraně pozoroval, a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Musíme mu mlíčko najít co nejrychleji... Ale potom ho stejně musíme vrátit lidem – my bychom si s ním dlouho rady nevěděli... Nějaký čas jsem nebyl dole u řeky – tak mě napadlo, že vydry mívají děti také v prosinci...“
Brhlík se hned nabídl, že tam zaletí a poptá se ledňáčka, který ví o všem, co se na řece šustne. Povzbuzován všemi se vydal na cestu. Za nějakou chvíli byl zpátky a radostně volal: „Našli jsem vydří maminku! Chlapeček bude žít! V řece dokonce byla zachovalá láhev pro děti a káně se nabídla, že ji sem s mlékem přinese.“
Brzy káně přiletěla, vydří mléko ani nestačilo vychladnout. Hošík se napil a spokojeně usnul.
„Musíme rychle najít hodné lidi a dostat je sem... Myslím si, že nejlépe nám pomohou vesničtí psi“, uvažoval nahlas Krtek.
Sýkorka koňadra se hned nabídla, že to zprostředkuje, vždyť každý den létá na krmítko k babce Konopáskové.
Celou noc laňky chlapečka zahřívaly a v noci s mlékem několikrát přiletěl výr.
Brzy ráno se koňadra vypravila do vesnice. Po cestě už věděla, že zaletí za jezevčíkem Ferdou, kterého si nejvíce považuje. Několikrát jí zachránil život, když od krmítka včas odehnal kocoura Bublinu.
Ferda měl z vyprávění o dítěti v tašce oči navrch hlavy. Chvíli se z toho nemohl vzpamatovat. Láskyplné psí srdce se svíralo při pomyšlení na to, že už chlapeček mohl být na pravdě boží...
„Tak mě napadá, že bychom mohli hodně potěšit Janičku s Františkem – už nějakou dobu o miminku sní, a zatím se k nim žádné nevydalo. Domek mají pěkný, zahrádku voňavou, Janička vaří úžasné dobroty a není lakomá... Tam by se to lesní Jezulátko mělo moc dobře. O lásku u nich není nouze...“ „To je ale úžasný nápad! Jenže jak to udělat, aby ho včas našli?“ strachovala se sýkorka.
„To už nech na mě,“ sebevědomě opáčil Ferda.
Odpoledne bylo od krmelce slyšet blížící se štěkot. Za chvíli se na pasece objevil mladý muž, kterého za nohavice tahal a čumáčkem postrkoval jezevčík. Laně se poplašeně zvedly a daly se na útěk. Pejsek muže dovedl k tašce, ten celý zkoprněl:
„Proboha, vždyť je tu dítě! Ty jsi ale úžasný pes, Ferdo!“ Popadl tašku a uháněl s ní do vesnice.
Krteček si oddychl: „To byla rychlá akce. František se zdá být opravdu hodný člověk. Snad klouček našel ty pravé... Inu, i ti vesničtí psi mohou být k něčemu dobří,“ dodal a odebral se na pelíšek.
S láskou vyřezaná kolébka se naplnila a vyšívané peřinky mohly konečně přikrýt ten vymodlený poklad. Mladí zářili štěstím a chlapeček také. Dali mu jméno Jošua, jako by opravdu tušili, jaký zázrak je svedl dohromady. Často mu však také říkali Vydrýsku – byl takový ježatý s chytrými očky a moc rád se koupal.
Krtek byl šťastný, že zvířátka přestala nadávat na všechny lidi. Lidé nemusí být zlí a krutí. Ti, co mají v sobě živou lásku, se poznají na první pohled.
A pak přišly vánoce a celý les i vesnice byly opředeny pověstí o tom, jak Pán Bůh položil před vánoci dítě do jesliček a obměkčil všechna srdce.
|
