| Stěhování krtků |
 |
 |
|
Ve vesnici, která ležela nejblíže Krtkova lesa, se s podzimem mezi obyvateli vzedmula vlna zášti vůči krtčímu pokolení. Ve všech zahrádkách bylo boží dopuštění. Jedna obrovská hromada vedle druhé. Neuspěla ani chytrá Konopásková, která se vždy s krtky dohodla tak, že jejich hromádky sebrala a půdu dala kytičkám na záhon. Po několika opakováních takové procedury vždy malým bagříkům došlo, že tam nejsou vítáni a odstěhovali se. Letos to na ně neplatilo. Když se sousedi shodli v tom, že každá hromádka naplní velký kbelík, došla jim trpělivost. V žádné zahrádce už nebyl trávník – jen krtčí pohoří nebo krátery po odklizené prsti. Sešli se večer v hospodě a radili se, jak na ty černé potvůrky vyzrát. Padaly nejrůznější návrhy, většinou životu nebezpečné pro krtky. Konopásková však využila své pozice moudré babky a všechny přesvědčila, že by si neměli brát na svědomí hromadnou vraždu. „Slyšela jsem, že je zažene, když do každé hromádky dáme trochu psích chlupů,“ řekla. Všichni se jí vysmáli, na nic jiného však nepřišli. Na druhý den několik sousedů číhalo s lopatami na zahradě. Někteří chtěli krtka utlouci, jiní nabrat na lopatu a odnést za vesnici. Na vesnických psech bylo však vidět, že včerejší babčinu radu mnozí vzali vážně. Byli nějak méně chlupatí... Za pár dní už bylo jasné, že ani psí chlupy nejsou nic platné. Babička Konopásková se rozhodla poprosit o pomoc vyšší síly. Zavřela se v domku a začala míchat na plotně nějaký divně zapáchající lektvar z mnoha bylin, pryskyřice, lesních bobulí a kdoví čeho ještě. Potom dva dny nejedla a meditovala. Když byl další noc měsíc v úplňku, obrátila do sebe ten tajemný nápoj, naleštila křišťálovou kouli a začala mít vidiny. Uviděla paseku, kterou znala dobře, protože na ní rostla moc dobrá mateřídouška. Sušila ji na čaj, po kterém se dobře spí. Na té pasece byla také veliká hromádka, na ní stál velký, sametově lesklý krtek a něco vyprávěl skupině zvířátek, která mu pozorně naslouchala. Babka dopila zbytek toho utrejchu a začala mít i slyšiny. Ten krtek povídá: „Moji bratránci z vesnice jsou ve velkém ohrožení. Letos bude krutá zima, a tak jim nezbylo, než vyhrabat hodně hluboké chodby, aby nezmrzli. Jenže jim nedošlo, že to bude lidem setsakra vadit. Lidé pro krtčí architekturu vůbec nemají smysl a pochopení. Potřebují mít všude trávníky a každé jejich narušení je přivádí k šílenství. Chtějí krtky pozabíjet. Myslím však, že by jim stačilo, kdyby se odstěhovali. Jenže zima je na krku a oni už nemají moc času na to, aby si vykopali zimní pelíšky jinde. Je to zapeklitá situace. Moc se s tím trápím, a tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemá někdo nějaký spásný nápad.“ Jezevec chtěl na lidi poštvat vosy, aby vesnici opustili a nechali ji krtkům. Zmije nabízely jed na otrávení půlky vesnice. Další hrozné nápady už se nedaly poslouchat. „Tak dost!“ ukončil válečné plány Krtek. „To jste mi tedy pomohli. S takovou by nás za chvíli lidé vyhubili hodně rychle. Když mluvil jezevec, napadlo mne, že obývá hodně veliký hrad v písčité půdě, která se dá snadno hrabat. Kdyby krtky nechal vejít do hlubší chodby, snadno by si odtamtud zimní příbytky vyhloubili.“ Jezevec s tím nápadem souhlasil velmi rád, protože se už styděl za své krvelačné nápady. „Jen mi není jasné, jak se sem krtečci dopraví – je to přeci jen kousek cesty...“ dodal. Babka mezitím dospěla do stádia převtělování a proměnila se v sojku. Odletěla rychle na paseku a zamíchala se nenápadně mezi sněmující zvířátka. „Myslím, že mám nápad!“ křikla. „Zítra ráno tudy pojede starý Votava s koňmi pro dřevo. Řeknu to krtkům. Mohli by se schovat v jeho voze. Krtek nadšeně souhlasil, ostatní s ním. Všichni sojku Konopáskovou chválili, jak je chytrá a informovaná. Jen něco zahučela a odletěla do vesnice. Měla na spěch, za chvíli už kouzlo mělo přestat účinkovat a ona se znovu promění do lidské podoby. Asi by se na větvi v květované zástěře nevyjímala nejlépe. Na druhý den se to všechno uskutečnilo. Krtci se přestěhovali ve Votavově voze a rychle si vybudovali bydlení v jednom křídle jezevcova hradu. Vesničané si mohli hlavy ukroutit nad tou záhadou. Najednou přestaly hromádky přibývat, po krtcích jako by se zem slehla. „Asi zabral ten váš recept s psími chlupy, babi,“ poznamenal večer v hospodě nic netušící Votava. Konopásková se potutelně usmála: „Asi ano, sousede. I když nevím, nevím - přeci to všichni nezkusili.“ „Kdo ví, jaké čáry v tom jsou...“ poznamenal další soused. „Ale jděte – kdo by ještě dneska věřil na kouzla,“ rýpla si babka a měla se k odchodu. Po včerejšku se jí ještě trochu točila hlava, tak šla spát. „Nějak se motáte, Konopásková,“ poznamenal Votava. „Nenapila jste se rumu?“ Všichni se rozesmáli, protože babička byla známá svým odporem k nezdravému způsobu života. V lese všechno usnulo, udření krtci nejhlouběji. Zdálo se jim o tom, že na pasece daleko od lidí je nejkrásnější místo k životu na světě. |