| Jak krteček zahnal psy |
 |
 |
|
Všechno vonělo podzimem, javory a duby plály ohnivými barvami. Rána byla mlhavá, na trávě se třpytily kulaté kapky jako diamanty. Odpoledne svítilo slunce a zvířátka se vyhřívala na pasece, aby do nich vstoupila síla, kterou budou potřebovat na přečkání zimy. Všichni byli v dobrém rozmaru, vtipkovali a škádlili se, odrostlá srnčata dováděla na kraji lesa. Tu se tryskem přiřítil vykulený zajíc a začal zmateně něco koktat. Rázem bylo po idyle. „Počkej, počkej, zpomal, vůbec Ti nerozumíme,“ uklidňoval ho Krtek. „T-t-to s-s-se s-s-snadno ře-ře-řekne... Mně s-s-se ztra-ztra-ztratil bráška. Rar-ráno se z ml-mlhy vy-vyřítili tři psi a h-h-hnali h-h-ho ně-někam p-p-pryč. Celý de-den ho hled-d-dám, a o-o-on nikde“. Sojka se tvářila ještě zachmuřeněji než obvykle. Nervózně poposedala, bylo vidět, že ji něco tíží. Po chvíli to nevydržela: „Viděla jsem to. Je mi líto, ale tvůj bratříček už nežije. Jeden z těch psů je hodně rychlý a dostihl ho...“ Zajíček se rozplakal, ostatní ho chlácholili a všem bylo moc moc smutno. „To není poprvé,“ ozývalo se ze všech stran. „Nedávno zadávili malého srnečka a každou chvíli někoho z nás ženou jak pominutí.“ „Není divu, že jsou silnější. Doma je lidé vydatně krmí, nemusí za potravou nikam chodit. Mají pak spoustu sil lovit jen tak pro zábavu. Jsme proti nim v nevýhodě.“ zlobila se veverka. „Musíme se nějak bránit,“ řekl důrazně Krtek. „Pojďme dát hlavy dohromady a určitě na něco přijdeme.“ Zvířátka se začala překřikovat: „Nedáme se!“ „Kdo je tu nejrychlejší a vytrvalý? Měli bychom jim to oplatit!“ „Ukážeme je hajnému a on je zastřelí!“ „To ne, přeci nebudeme stejní jako oni...“ Liška si vzala slovo: „Jsou to moji příbuzní, měla bych se na tom vytrestání hodně podílet. Stydím se za ně! Mohla bych jim třeba denně sníst jídlo... vkradu se tam a je to. Budou slabí a dají pokoj.“ „Hladoví budou mnohem horší!“ křičeli ostatní. Zdálo se, že se žádné řešení nenajde. Krtek se najednou začal potutelně usmívat. „Něco mě napadlo... co kdybychom se všichni naučili vrčet, štěkat a kňučet? Liška a srneček to umí, jelen by to zvládl snadno, veverky také... Budeme tu psí řeč dobře poslouchat a pokusíme se ji všichni napodobit. A budeme pořádně hlídat, aby už nikoho tak snadno nechytili.“ To byl nápad! Všichni se dali do smíchu a hned se do toho opičení pustili. Po další dny to v lese vypadalo jako na psím cvičáku. Ze všech stran se ozývaly různě zpotvořené psí zvuky. Bylo to slyšet až do vesnice. Ti tři vrahouni – vlčák Alex, voříšek Tonda a dobrman Rendy to také zaznamenali a dohodli se na trestné výpravě proti konkurenci. Jen vběhli do lesa, stalo se něco neuvěřitelného. Ze všech stran se ozvalo štěkání a vrčení. Nějací divní psi byli schovaní dokonce ve větvích stromů. Když Rendy strčil čumák do díry pod kamenem, ozvalo se odtamtud tak zběsilé zavytí, že ho málem ranila mrtvice. Alex se strašně vztekal a kousal do mechu, do suchých větví, točil se dokolečka, každou chvíli se vyřítil nějakým směrem. Tonda se strachy počůral. Stáhl ocásek a s kňučením pelášil zpátky do vsi. Alex a Rendy ho brzy následovali. Do lesa se společně už nikdy nevydali. Znovu z nich byli roztomilí pejsci, domácí mazlíčci. Hráli si doma s míčky a kostičkami a pískacími zvířátky. Jejich majitelé je nepoznávali. Předtím se s nimi něco nazlobili, když je každou chvíli nemohli najít. Teď je měli pořád na dohled. Na procházky však s nimi řádně chodit nezačali. A to byl také hlavní důvod vzniku té nebezpečné smečky. Byla to mnohem více chyba lidí, než psů. Pes je na člověku závislý a potřebuje kromě jídla také vydatné procházky. Někteří lidé si myslí, že stačí, když je pejsek sám venku kolem domu. Může se snadno stát, že se domluví s dalšími podobně zanedbanými kamarády a utečou spolu. Pak je to hotová pohroma. Večer na pasece o tom zvířátka rokovala. „Jak je dobře, že si nás nikdo neochočil,“ řekl Krtek. „Máme sice občas hlad, ale jsme úplně volní. Chudáci psi. Není divu, že se pak v lese chovají víc jako lidé, než jako zvířata. Pomstili jsme zajíce i srnečka. A ještě jsme se naučili cizí jazyk. To se nám v životě jistě ještě někdy hodí.“ Ostatní se uchechtli, souhlasně zavrčeli, štěkli a zakňučeli a všichni se vydali do hajan. |