| Krtek vychovatel |
 |
 |
|
Letos byl v počasí pěkný nepořádek. Zima si své odbyla loni v listopadu, leden i únor se tvářily jako duben. Plískanice střídaly vichry. Květiny začaly vykukovat už při prvním březnovém slunci, protože teploměr byl dlouho nad nulou. Jednoho dne se však nebe zlověstně zatáhlo a po chvíli se začal sypat hustý sníh. Během krátké doby přikryl pořádnou peřinou sněženky, bledule i orseje a velikonoce připomínaly vánoce. Někteří ptáci už měli v hnízdech vejce, a tak nastaly velké obavy, aby nezastydla. Jen mlynaříci na tom byli dobře, protože jejich hnízda jsou pevně spletena z mechu a v tlusté vrstvě vystlána peříčky. Vajíčka v tak dokonalém péřovém spacáčku mráz neohrozí. Uplynuly další dva týdny a jaro konečně přišlo – teploučko, slunko zářilo, květů přibývalo... Liška z bývalé jezevčí nory měla letos dětičky hodně brzy. Narodili se jí tři kluci v březnu a teď už dováděli na sluníčku. Krtek se na ně rád chodil dívat. Byli tak roztomilí, když rošťačili! Každý jiný krtek by se musel liščí mamince obloukem vyhnout, aby neposloužil jako rodinná svačinka. Ten náš však měl v lese velkou úctu – však si z jiných pohádek pamatujeme, kolik zapeklitých situací vyřešil. Mohl proto nerušeně pobývat s liščími hošíky a trošku se podílet na výchově. Lišáčci dostali od maminky jména: Ťap se jmenoval ten s velkými packami, Ouško měl na jednom uchu světlejší chloupky a Plamínek byl ze všech nejrezavější a nejdivočejší. Krtek s nimi občas i dováděl – vršil před ně hormádky a oni se učili hrabat, odkopal pro ně staré kořeny, uložené hluboko v zemi, na nichž tužili své svaly, když se je pokoušeli vydolovat. Jednou měl co dělat, aby zachránil život své kamarádce žížale, když ji při těch kratochvílích objevili. Bylo s nimi však spousta legrace, a tak jim to rád odpustil. Ouško mu však dělal starosti. Byl ze všech nejmenší, nejslabší a poslední dobou i nejsmutnější. Když přišlo ke krmení maminčiným mlíčkem, vždycky se k ní bráškové vrhli, jeho odstrkovali a málokdy se mu podařilo se napít. Maminka si toho nevšimla, při krmení vždy pokojně ležela se zavřenýma očima. Krtek ji na to upozornil, a tak při očistě po krmení vždycky k sobě malého ještě pustila. Při hrách se však Ouškovi moc pomoci nedalo. Plamínek s Ťapem ho trápili. Snadno ho přeprali a to je moc bavilo. Každý si rád užije vítězství a oni nebyli jiní. Jen ještě nevěděli, že vítězit nad slabším je hanba. Občas mu utekli, schovali se, a nechali ho dlouho plakat, než se mu zase ukázali. Když odpočívali a chtěl se k nim přitulit, aby se zahřál, odháněli ho a vysmívali se mu, že je uplakánek. Maminka do toho nezasahovala, nechávala Ouška, aby se s tím sám vypořádal. Jednou byl tak smutný, že se sám vydal nazdařbůh od domova, jako by čekal, že tam najde nějaké lepší kamarády. Krtek ho náhodou uviděl, když byl už dost daleko od pelíšku a začal mít trošku strach. Ukázal se mu a byl dojatý tou velikou radostí, kterou Ouško dával najevo, když uviděl přítele ve chvíli, kdy se mu zdálo, že se asi ztratil. Krtek mu nabídl , že vyhrabe pohodlný pelíšek u svého domu, ve kterém bezpečně přespí. Pošle kamarádku sojku, aby to mamince řekla tak šikovně, že to bráškové neuslyší. Poprosí ji, aby je celou noc nechala přitom, že se Ouško ztatil. „Ale vždyť oni budou mít o mě strach,“ dělal si starosti Ouško. „To je právě dobře. Alespoň jim něco dojde“, uklidňoval ho Krtek. Ouško tomu nerozuměl, ale vážil si moudrého Krtka natolik, že už se víc neptal a brzy únavou po dlouhé cestě tvrdě usnul. Ťap a Plamínek bratříčka chvilku hledali, ale uondaní celodenním dováděním brzy usnuli. Maminka byla zklamaná, čekala, že se budou o něj více strachovat. Když se ráno probudili a Ouško ještě doma nebyl, řekla jim maminka: „Vypadá to hodně zle, asi se mu něco stalo. Musím ho jít hledat. Zůstaňte doma, ani se nehněte, dokud se nevrátím.“ Kluci se dali do pláče. „Teď je pozdě plakat. Stejně si myslím, že utekl, protože to vaše týrání už nemohl vydržet,“ okřikla je maminka přísně a odběhla. Plamínek s Ťapem si zoufali. Navzájem se začali obviňovat, že ten druhý ubližoval Ouškovi víc, až se z toho poprali. Pak se zase usmířili a plakali spolu dál. Prosili o pomoc Ducha lesa. Zapřísahali se, že jestli se Ouško vrátí, budou na něj hodní a už mu nikdy neublíží. Maminka mezitím doběhla ke Krtkovi, utěšila a nakrmila Ouška a pak se spolu vydali zpátky domů. To bylo shledání! Kluci se Ouškovi omlouvali, prosili ho za odpuštění, slibovali mu hory doly, jen aby se na ně nezlobil. Ujišťovali ho, jak moc ho mají rádi a pusinkovali ho snad tisíckrát. Ouško nemohl radostí vydat hlásku. Hráli si pak spolu až do večera a potom usnuli svorně v pelíšku, pěkně stulení a šťastní. Už navždycky věděli, že největší štěstí je v životě láska a blízkost. |