| Krtek a medvěd |
 |
 |
|
Byla únorová neděle. Mrzlo, až praštělo, les pokryla sněhová duchna. Kdo mohl, spal, všichni snili o jaru. O teploučku, květech, zeleni, vůních... Z nedaleké vesnice od rána doléhal až na paseku neobvyklý rámus. Ryčná muzika rozechvěla i stromy, ozýval se rozpustilý křik a smích. Některá zvířátka se probudila, mezi nimi i krtek. Sešli se na pasece, vítali se po dlouhé době a rokovali o tom hluku. Několik citlivých čumáčků se začalo chvět. Kromě toho lomozu totiž z vesnice až sem dolétaly vůně dobrot. „Když už nás probudili, měli bychom se tam jít podívat. Zdá se, že by se ta našlo něco na zub. Všichni už jsme pěkně vyhublí“, přejela si veverka po vystouplých žebírkách. Vydali se cestičkou prošlapanou od jelenů, prasátek a srnek. Na kopečku nad vsí se zastavili a valili oči. Všichni lidé byli na návsi, většina pestrobarevně postrojených, kapela hrála mráz nemráz. Tančilo se, zpívalo, kolovaly láhve s něčím asi hodně dobrým, protože všichni si z nich přihýbali a čím dál víc se smáli. Děti byly také legračně oblečené a cpaly se nějakými pochoutkami, které každou chvíli vynesla ven některá z hospodyněk. Z těch lahví však asi děti nesměly pít. Jeden klouček to totiž zkusil a dostal od nějakého pána pohlavek. Veverka byla velmi odvážná, lidí se nebála. Žila totiž nějaký čas v nedalekých lázních. Nerada to slyšela, ale všichni věděli, že byla tehdy hodně vykrmená, protože trošku žebrala na kolonádě. Přihopkala až na velkou lípu na návsi. Asi se rozvzpomněla na staré časy a začala panáčkovat a poštěkávat, takže si jí děti hned všimly: „Podívejte se na tu veverušku! Jak je krásná. A má hlad!“ Hned se pod stromem ocitl talíř s koláčky a kdoví čím. Jedné malé roztomilé holčičce veverka dokonce jedla z ruky. Ostatní zvířátka nevěřila vlastním očím. Po chvíli se čiperka vrátila. Trošku ztěžka zdolávala větve stromů, jak byla přejedená. „To jsem se nacpala,“ zafuněla. Několik žaludků hlasitě zakručelo. „Za vesnicí na západní straně jsou kontejnery, a tam se povaluje hodně dobrot. Je to kousek. Jen stačí chviličku počkat. Za chvíli půjdou všichni na oběd.“ A skutečně. Za čtvrt hodinky byla náves jako vymetená. Zvířátka se najedla do sytosti a pomalu se vrátila zpátky do lesa a do svých doupátek. Odpoledne lidské veselí pokračovalo, ale to už všichni zaspali. Nastala noc a Krtek se probudil jakýmsi zaduněním či žuchnutím nad svým pelíškem. Něco tam divně skučelo, vrčelo. Znělo to příšerně. Za chvíli to utichlo. Rozespalý Krteček nakonec přesvědčil sám sebe, že to byl nějaký divný sen a spal dál. Ráno k němu bez zaklepání vtrhla pištící myška: „Krtečku, vstávej!!! Na kraji lesa v krmelci leží chcíplý medvěd!“ Taková hloupost se může stát jen ve snu. „Kde by se tu vzal medvěd?“ pomyslel si krtek a otočil se na druhý bok. „Nespi, opravdu tam je!“ vykřikla a zatahala ho za vousky. „Co blázníš, myško? Copak by tu lidé nechali žít medvěda? Víš, jak se ho bojí a navíc by mu usilovali o kožich. Znáš je.“ zavrčel Krtek. Ale už byl vzhůru a posadil se. „Pojď nahoru,“ tahala ho kamarádka. Vylezli ven a viděli, jak kolem krmelce v uctivé vzdálenosti stojí pár zvířátek a nevěřícně hledí na chlupatou hromadu na seně. „Má to medvědí podobu, ale strašně to smrdí něčím děsně štiplavým“, prskala liška. Najednou se to pohnulo a všichni rychle zmizeli. Krtek zůstal opodál a zvědavě sledoval, co se stane. Medvěd se posadil a sundal si hlavu. Pod ní měl ještě jednu – lidskou. Ale strašně ošklivou. Vousatou s červenýma očima a prořídlými zuby. Hlava zahuhlala něco nesrozumitelného. Pak si to sundalo tlapu, pod ní to mělo špinavou lidskou ruku a ta odněkud z kožichu vytáhla láhev. Hlava se napila a zasípala. „Fuj, to je to ošklivé,“ pomyslel si Krtek. Pak mu najednou svitlo: „Vždyť je to hajný, převlečený za medvěda! Ten má nápady. Ale jak je zbědovaný, skoro jsem ho nepoznal. Co se mu stalo?“ „To má z toho v té láhvi,“ přitočila se k němu veverka. Je to strašně jedovaté a lidé to bůhvíproč pijí a úplně přicházejí o rozum.“ „Tak proto dostal včera ten chlapeček pohlavek, když se napil... Proč ho ale někdo dávno nevlepil panu hajnému? Těm lidem nikdy neporozumím,“ prohlásil Krtek, rozloučil se s veverkou a vrátil se domů. Masopustní medvěd se potácel zpátky k vesnici. Pořád něco mrmlal a přihýbal si z láhve. „To je dobře,“ šeptla v křoví laňka jelínkovi. „Aspoň nebude dobře mířit...“ |