| Krtek a štěňátko |
 |
 |
|
Na začátku roku napadlo mnoho sněhu, a tak bylo vše jak vymalované. Sníh přikryl hromady odpadků, které do lesa lidé vyvezli, aby ušetřili poplatky za popelnice. U silnice se po vánocích povalovaly hromady obalů od nejrůznějších dárků a darů. Málokdo pomyslel na zvířátka, která v zimě těžko shánějí něco k snědku. Jen pár chalupníků připravilo za humna nadílku z mrkví, jablíček a jiných dobrot. Mnozí nasypali do krmítek ptáčkům, neohlídali však své kocoury, a tak se sýkorky, čížci, zvonci i hýlové střídali na stráži, aby se kamarádi v klidu najedli. Mnoho zvířátek se pokusilo hlad zaspat, mezi nimi i Krteček. Hezky si hověl ve svém hlubokém zimním pelíšku a zdály se mu překrásné sny. Hřál se v nich na sluníčku, dováděl s kamarády a po večerech si vyprávěli úžasné příhody... Najednou se mu do snu připletl nějaký nářek či pláč. Kde by se v té idylce vzal? Všechno je tak krásné, Krteček je spokojený... Bědující hlásek však neustával. Krtek se začal pomalu budit ze sna: „Aha, to se mi nezdá. Někdo tady opravdu pláče!“ Protáhl se a začal se prodírat chodbičkou nahoru, aby se podíval, co se děje. Když vykoukl ven, musel rychle zavřít očka. Svítilo zimní odpolední sluníčko a sníh se v něm třpytil tak, že by se z toho dalo oslepnout. Když se trošku rozkoukal, vydal se za tím hláskem. U košatého smrčku na kraji lesa bylo uvázané maličké zlaté štěňátko. Ňafalo, plakalo, škubalo provazem, který ho věznil. Všechno bylo marné. „Tak vypadá odsouzenec na smrt“, pomyslel si Krtek. „Tady jsme daleko od lidských obydlí i od silnice, pejsek se nemůže lidské pomoci dovolat. Kdo to jen mohl udělat? Každý rok se to opakuje. Někdo nadělí rodině zvířátko a po pár dnech přijdou všichni na to, že se jim nechce starat se o ně. Snaží se ho pak všemožně zbavit. Toto je však jeden z nejstrašnějších způsobů. Ale toho drobečka v tom nemohu nechat. Musím něco vymyslet...“ Běží kolem liška a když vidí to nadělení, hned spustí: „No prosím, to mají ti hloupí psi za to, že se na člověka spolehli a už b ez něj neumí existovat. Moje děti takový osud nečeká.“ „To nikdy nevíš,“ podotkl Krtek moudře, „před lety jedna liščí maminka přišla o život pod koly auta, lidé její děti našli a postarali se o ně. Sice se už do lesa nemohou vrátit, ale jsou živí. Všichni lidé nejsou zlí. Teď musíme najít někoho hodného, kdo by se o toho psího kloučka postaral...“ „S tím ti nemohu pomoci. Držím se od lidí co nejdál,“ zavrčela liška a odběhla. Jejich rozhovor však vyslechla modřinka. Povídá Krtkovi: „Létám do vesnice do krmítka k jedné hodné paní. Před vánoci jí zemřel pejsek a je z toho moc smutná. Je to ale přeci jen daleko, a nevím, jak bychom ji sem dovedli. Ten maličký tam sám nedojde“. „Navíc se za chvilku začne stmívat...“ ustaraně poznamenal krtek. Vtom ho však přeci jen něco napadlo: „Modřinko, před chvilkou tu byla liška. Dokázala bys ji najít a přivést ji sem zpátky?“ „To nebude tak těžké. Vím, kde bydlí,“ pípla sýkorka a odletěla. Za chvíli nasupeně přišla liška: „Co mi chceš? Říkala jsem, že ti nepomohu. Nechci mít s lidmi nic společného.“ „Ale lištičko, vyslechni mě, prosím. Vzpomněl jsem si, jak jsi nosila své děti krásně něžně v tlamě, když se ti zaběhly. Napadlo mne, že bys toho kloučka také unesla – podívej jak je maličký. Tady modřinka ví o jedné paní, která by se ho jistě ujala. Stačilo by, kdybys ho donesla k její chaloupce. Je na kraji vesnice, je to pro tebe bezpečné. Sýkorka ti ukáže cestu.“ Liška ještě chvíli brblala, ale když se znovu podívala na roztřeseného pejska, hnulo se v ní její mateřské srdce a souhlasila. Překousla provaz, popadla ho za kůži na krku a odběhla k vesnici. Po cestě se musela několikrát zastavit a štěňátko zahřívat, aby cestu vůbec přežilo. K vesnici se dostali, až když se setmělo. Jakmile liška postavila štěně na zem, začalo znovu zoufale naříkat. Hodná paní uslyšela psí pláč, vyšla ven a zaradovala se tak, že to dojalo i lišku, která to zpoza dřevníku pozorovala. Pejsek se ocitl v teplé náruči a našel domov, o jakém sní všichni ztracenci. Od té doby v noci liška občas nakukuje do okénka, aby viděla, jak se ten její chlapeček má. A je věru spokojená. Pejsek i paní spolu žijí ve veliké lásce. Pořád se k sobě tulí a usmívají se. Ještě že máme v lese Krtka, který si ví rady, když jde někomu o život. Ještě že jsou na světě hodní lidé, kteří se dokážou postarat o toho, kdo to potřebuje. |