| Krtek a sluníčko |
 |
 |
|
Byl počátek podzimu. Listí hrálo všemi barvami, trávy zlátly a slunce teple zářilo. Krtek spal ve svém pelíšku a nevěděl o světě. Najednou ho ze sna probudil tichý pláč, který se dotkl přímo jeho srdce. Vyškrábal se ven a strnul údivem: s nebe padal déšť zlatých kapek, nikde ani mráček... Přimhouřil oči – a co nevidí! Sluníčko roní slzy! Usedavě se také rozplakal, aniž věděl proč. Když se trochu vzpamatoval, nevěřícně se zeptal: „Snad ti není smutno, Sluníčko? Vždyť tady na zemi tě máme všichni moc rádi!“ „Kdepak, Krtečku. Lidé přede mnou schovávají děti a povídají o mně ošklivé věci. A to všechno jen proto, že sami potrhali Matičce Zemi hedvábný šáteček, do kterého se zavinula, aby mé paprsky nebyly tak silné. Musím zářit velmi mocně, protože moje světlo potřebuje velký kus Vesmíru, který jsem dostalo na starosti. Nemohu své paprsky zeslabit. Nechci přeci nikomu ubližovat...“ Poslední slovo se zlomilo do hořkého pláče a znovu se na zem snesly tisíce slunečních slz. „A čím se ten šáteček tak potrhal?“ „Nejvíc ho ničí ty čmoudy z komínů a aut. Zeslabují ho kousek po kousku, až se roztrhne. Jestli to takhle půjde dál, bude moje světlo tak nebezpečné, že na Zemi zničím život.“ „Mému kožíšku dělá tvé teplo moc dobře. Snad to nebude tak zlé... Bylo by potřeba něco vymyslet...“ „Ach můj milý Krtečku, na to jsi moc malý pán...“ Odkudsi se přihnaly velké mraky a ukončily ten zvláštní rozhovor. To byla tíha pro Krtkovu hlavičku. Lámal si ji celý den a na nic nepřišel. Když únavou usnul, zdál se mu zvláštní sen. Přišla za ním Luční víla a pravila: “Vím, co tě trápí. Možná mám radu. Na mých lukách roste kouzelná bylinka, kterou jsem dosud ukrývala, protože jsem se její moci bála. Když se spálí v ohni a člověk se nadýchá jejího dýmu, začne rozumět všem ostatním bytostem: zvířátkům, ptákům, hadům, hmyzu, prostě všem. Všechna ta stvoření jsou v mnohém moudřejší, než člověk. Vnímají Matičku Zemi a dodržují její Zákon rovnováhy. Nikdo z nich se nechce zmocnit světa, každý si bere jen to, co potřebuje k přežití. Napadlo mne, že kdyby se všichni dohodli a roznesli bylinku do míst, kde lidé něco pálí, brzy by se jí nadechli a zvířátka, ptáčci i ostatní by jim mohli začít našeptávat moudré myšlenky a rozhodnutí. Mohli byste je tak znovu napojit na Zákon. Začnu tu bylinku množit po celé planetě. Budu ji teď prozrazovat všem, kteří se rozhodnou kouzlo šířit. Umím je rozeznat.“ Než se Krtek stačil na něco zeptat, rozplynula se v trávě. I bez dalšího vysvětlování mu ta zpráva udělala velkou radost. Hned se rozběhl za ostatními obyvateli lesa a pověděl jim o nabídce Luční víly. Myška, žížala, sojka, jelen, čmelák a mnoho dalších to poslali tichou poštou všem svým soukmenovcům. Brzy se ze všech komínů světa do kouře přidal čarovný dým. A bytosti se pustily do našeptávání. Matička Země nemohla uvěřit. Lidé začali chodit pěšky a jezdit na kole, otužovali se, aby tolik nepotřebovali topit, začali vymýšlet auta na voňavý pohon, přestali topit uhlím, pustili se do vynalézání nových a nových technických zázraků, díky nimž se hedvábný šátek Země přestal trhat. Ba co víc – našli i způsob, jak ho znovu zcelit. Sluníčko se smálo na celé kolo, líbalo Krtka na čumáček a všichni byli šťastní... Krtek se probudil s krásným pocitem. Ale co to? Ach ne! Slunce zase pláče! Tak on to byl jenom sen... Rozplakal se i Krtek a není k utišení. Ale my přeci můžeme i bez dýmu z té bylinky myslet na Zákon rovnováhy. Co kdybychom, milé děti, začali to kouzlo šířit a žít hned? |