| Krtek a indiání |
 |
 |
|
Bylo letní ráno, sluníčko se celé rudé vykulilo zpoza kopce a rozsvítilo všechny kapky rosy. Krtek seděl na kopečku, který před chvilkou navršil a kochal se tou krásou: „Východ slunce je snad to nejkrásnější, co je na světě k vidění! Stojí mi to za to – přivstat si a nepropást zázrak. Všechno je svěží a voňavé, všude je klid, jen ptáčci švitoří a radují se se mnou... Lidé jsou moc líní brzy vstávat, a tak okukují raději západ slunce, cvakají fotoaparáty a mají plno řečí. Západ je také nádherný, ale všechno je už unavené a ospalé, často po horkém dni vyprahlé... Ale co to... po stezce na protější stráni jdou nějaké děti... To zas bude po idylce... Ba ne … jsou nějak zvláštní – vůbec nemluví, tiše našlapují na špičky, dorozumívají se posuňky. Mají na sobě zvlášní oblečení s třásněmi a na hlavách něco legračního – ptačí peří. To by mě zajímalo, co to má znamenat. Poprosím sojku, aby je chvilku sledovala a přišla tomu na kloub.“ Zavolal sojku její řečí a vše jí vypověděl. Zasmála se a odletěla splnit jeho přání. „Pořád ještě nezačali ječet, vůbec nejsou slyšet... to je vážně podezřelé“, mudroval Krtek. Sojka se vrátila až za několik hodin. S očima navrch hlavy o překot vyprávěla: „Dlouho šli a vůbec nemluvili. Co chvíli se zastavovali a zkoumali něco na zemi. Mají s sebou nějakou knížku a v ní obrázky otisků různých tlapek a nožiček. Asi čtou, kdo tamtudy šel. Mají takové zvláštní bydlení na louce u říčky: překřížené dlouhé větve, pokryté plátnem. Viděla jsem je tam rozdělávat oheň vrtěním klacíku v dřevěnéjamce. Radil jim při tom nějaký dospělý člověk, oblečený stejně jako oni. Vysvětloval jim, jak je oheň nebezpečný, a jak ho musí hlídat a ohraničit kameny, aby nenadělal škodu, a že musí být blízko vody. Ten člověk se jmenuje úplně nelidsky – Havran. Oni se mezi sebou oslovují také zvířátkovskými a ptačími jmény. Jedna holčička se jmenuje úplně stejně jako já – Sojka a jeden chlapeček jako ty – Krtek. Ten zrovna plakal, že ztratil něco, co nazýval čelenkou – asi je to ta věc z peří, co mají na hlavě, protože on jediný ji neměl. Potom se učili střílet z luku – tak říkali ohnutému klacku s provázkem. Naostřenými klacíky – šípy - se strefovali do papírového kruhu. To jsem se dost bála. Je to ostré, hluboko se to zapíchne a je třeba se mít před tím na pozoru. Ale člověk Havran říkal, že se to neučí proto, aby někomu ublížili, ale aby se učili soustředění, trpělivosti a přesnosti... A pak je chválil za to, že už umí být v přírodě tak potichu, že neplaší zvířátka, že se dívají pod nohy, aby nezničili žádnou vzácnou kytku nebo nezašlápli brouka... Byla jsem z toho celá pryč, nikdy bych nepomyslela na to, že lidé vůbec vnímají, že nejsou sami na světě. Tihle jsou asi naši kamarádi, co myslíš?“ „To se mi moc líbí, dosud tu všechny děti dělaly jen nepořádek... Dojalo mě, že se ten chlapeček jmenuje po mně. Říkáš, že plakal? Rád bych mu pomohl. Z jakého peří tu věc na hlavě mají?“ „Nevím přesně, nemohla jsem k nim blízko, ale jsou to delší pera, asi jako má káně nebo výr...“ Rozloučili se a sojka si letěla po svých. Krtek nemohl nemyslet na toho malého kluka. „Plakal, chudáček“, pořád si opakoval a šel ke stromu, na němž sedala káně lesní. Počkal si na ni a prosil: „Takový malý kluk, moc hodný... potřeboval by nějaká dlouhá pera... jmenuje se po mně... nemohli bychom mu nějak pomoci?“ „Tady máš pár mých dlouhých per. Nejkrásnější pera má však . orel mořský – letos se uhnízdil na Velkém rybníce. Doletím tam, stejně jsem se s ním chtěla poznat. Tak mám alespoň dobrý důvod...“, řekla Káně. Na druhý den Krtek běžel ke skále znovu. Na jejím úpatí ležela tři nádherná tmavá pera – dar od orla mořského. Krtek znovu vyhledal Sojku a poprosil ji, aby chlapečkovi pera donesla. Ta samozřejmě ráda vyhověla. Když se klučina ráno probudil, našel u svých nohou tři nádherná orlí pera a pět od Káně. Začal radostí výskat tak, že ho ostatní napomenuli: „ Nekřič, Krtku, copak už nejsi indián?“ Chlapeček se zarazil, přestal hlučet a odnesl si svůj poklad do teepee (tak říkají tomu příbytku). Zanedlouho vyšel znovu ven a měl na hlavě tu nejkrásnější čelenku, jakou kdy český indián měl. Všichni mu ji záviděli, ale také přáli. On sám však netušil, jak k tomu pokladu přišel. Jeho jmenovec se mu nepřihlásil. DÁREK MÁ PŘINÉST RADOST OBAROVANÉMU, NE SLÁVU DÁRCI! |