| Krtek zachraňuje les |
 |
 |
|
„VRRRRRRRRR, VRRRRRRRRRRR, VRRRRRRRRR,“ ozývalo se ze všech stran. A vzápětí praskání dřeva a duté rány dopadajících podťatých kmenů. Lidé se zase předvedli. Místo velkého kusu lesa byla za pár dní holá poušť, rozježděná velkými koly aut, která stromy odvezla. Poděšená zvířátka i ptáčci se uchýlili do ubohého zbytečku něčeho, co už přestalo jako les vypadat. Všichni byli smutní a vylekaní. Rozčílená sojka, které se nepodařilo křikem lidi zapudit, vyskočila na mohutný pařez a volala svým rozskřípaným, ostrým hlasem: „To už pchestává všechno! Les je prro ně jen továrrrna na výrrrrobu dcheva, vůbec je nezajímá, že je to náš domov! Jestli to takhle půjde dál, všichni brrrzy pomcheme!!!“ Všichni jí přitakali a dohadovali se, co by mohli pro záchranu lesa udělat. Stařičký jezevec vzpomínal: „Když jsem byl maličký, les byl ještě přirozený, krásný. Stromy všech druhů pěkně daleko od sebe, pod nimi borůvčí, brusinky, lísky... Každý si tu našel to své, jídlo i úkryt. My jezevci jsme tu měli vyhloubené prastaré hrady, ve větvích zpívalo mnoho drobných ptáčků, jejichž jména jsem už zapomněl, protože se tu už léta neobjevili...“ Kousek opodál se najednou zvedla zem a vyskočil z ní Krtek: „Naříkáním nic nespravíme, musíme se sami postarat. Jen to nebude lehké. Každý bychom se museli přičinit, něčeho se vzdát, něco obětovat... Byla by to spousta práce. Ale jen přihlížet také nemůžeme.“ Všichni se začali překřikovat: „Co máme udělat? Jestli to víš, rádi tě poslechneme! Práce se nebojíme!“ Krtek se vyškrábal na pařez, který mu sojka uctivě uvolnila, rozšafně se rozkročil a začal: „Tak nejdříve se musí do práce pustit divoká prasátka. Pořádně rozryjí a prokypří půdu, jak to jen ona umí. Ale pozor! Tentokrát nezbaští nic z toho, co najdou a co by mohlo vyrůst.“ Prasátka, velká i malá se radostně rozeběhla a už bylo vidět, jak se za nimi ta rozježděná pustina mění v oraniště, připravené na setbu. „Za nimi přiletí sojky a všichni ptáčci, kteří měli zimní zásoby žaludů a dalších plodů a pěkně je pohází dál od sebe do připravené půdy. Také veverky přinesou, co schovaly, hlavně oříšky a udělají totéž. Já svými lopatkami všechno pěkně zahrabu. Datlům nanosíme šišky k jejich kovárnám a oni nám vytlučou semínka jehličnatých stromů. Mravenci a broučci je posbírají a také přinesou k setbě. Ptáčci se rozletí do kraje a přinesou všechna semínka i plody, které najdou. Jeleni, srnečci i ostatní zvířátka potom pěkně půdu udusají. Pak se uvidí.“ Nastal čilý ruch. Všichni se pustili do práce. Krtek zatím našel ukrytý pramínek a vyhloubil krásnou studánku, vydlážděnou kameny, které mu pomohli dovalit jezevci a lišky. Všichni se budou mít kde napít. Když si pracanti odpočinuli, sešli se znovu u pařezu. Byli na sebe pyšní, že to všechno dokázali. Malý plšík se nevinně zeptal: „A za jak dlouho už tu ten krásný les bude? Zítra? Nebo až za týden?“ Všichni se zasmáli, ale pak posmutněli: „To přeci bude trvat roky...“ Krtek jen krčil rameny: „Musíme být trpěliví...“ Přiběhla myška a vypískla vesele: „Nebojte se! Já jsem také nezahálela. S kamarádkami jsme oběhly všechny podzemní a skalní skřítky, lesní víly a poprosily je, aby přivolali Ducha lesa na pomoc. Ten se rozhodl, že nás všechny za tu snahu odmění.“ Vtom se s nebe začal snášet zvláštní, jakoby stříbrný a zlatý déšť na počatý les. Vše se zazelenalo a před očima začalo růst a růst a růst... Zem se pod stromy pokryla hebounkým mechem a jemným kapradím. Za chvíli bylo vše na svém místě. Les jak za starých časů. Listnáče i jehličnany, křoví, borůvčí, houby... Na co kdo pomyslel. Zvířátka - malá i velká, ptáčci, broučci a jiná drobotina začali radostně dovádět, smát se a děkovat Duchu lesa. Zázrakům však nebyl konec. Když ten les objevili lidé, byli tak uchváceni jeho krásou, že kolem rozmístili cedulky „ZÁKAZ VSTUPU, CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ“ a dodnes ho pečlivě hlídají sami před sebou. |