| Jak láska Hanýska zachránila |
 |
 |
|
Jaro je v plném proudu, louka i les proznívají překrásným milostným ptačím zpěvem. Sýkorky, pěnkavy, červenky, zvonci, bramborníčci a mnoho dalších drobků dovádí v povětří – třepetají křidélky, pokřikují, zobáčky si dávají pusinky. Co chvíli některý z nich usedne na větev spustí tak líbeznou písničku, že každému posluchači vyhrknou slzy do očí z té krásy. Šplhavý krasavec v černých brýlích – brhlík, který po celý rok jen čtyřikrát za sebou občas hvízdne, se uvelebil na silné borové větvi, načechral si modravá pírka na plášti i oranžová na bříšku a začal vyluzovat nádhernou melodii hlasem křišťálové flétničky. Všichni na chviličku zůstali tichounce bez pohybu jako přikovaní a naslouchali té vzácné hudbě. Kdo by to do toho rošťáka řekl? Po stromech často běhá klikatě a hlavou dolů jako akrobat. V zimě na krmítku u chalupy v nedaleké vsi se brhlík projevuje jako pěkný rváč. Vyhazuje všechny od jídla a sám se pak nacpe, až má bříško jako bubínek. Je to k nevíře, kolik něhy se však v tuto chvíli skrývá v jeho drobném srdci! To dokáže probudit jen láska... Však také slečna Brhlíková neodolala a usedla poblíž. Vzdychla a udělala oči. Má nedaleko vyhlédnutou krásnou dutinu v buku, kde by spolu mohli založit rodinu. Jen vchod bude třeba zmenšit, aby nepřišli nevítaní návštěvníci. To však pro brhlíka – šikovného zedníka – nebude těžké. Umí dostavět obrubu z jílu nebo bláta jedna dvě... Po písničce spolu odletěli někam hlouběji do lesa. Na jaře jsou ptáčci zamilovaní, zatímco mnohá zvířata sklízejí plody své podzimní lásky. Laně a srny jsou zakulacené, čekají, až bude tráva hustá a vysoká, aby do ní položily koloušky a srnečky. V podzemních hradech se skrývají jezevčata a liščata. Náš Krteček má plné ruce práce s hlídáním malých divokých prasátek, která si zamiloval. Narodila se v březnu pod převisem nedaleko odjeho paseky a jsou neposedná a zvědavá. Každou chvilku se mamince zaběhnou, a tak před nimi krtek rychle kupí hromádky zeminy. To spolehlivě zaujme jejich pozornost. Hned začnou kupičky zkoumat a prorývat, a tak je maminka bachyně snadno najde. Jednou se však stalo, že malý štětináč Hanýsek ucítil něco moc lákavého a rozběhl se za tou vůní tak rychle, že si ho maminka ani Krtek nevšimli. Uháněl po pěšince, kterou si zvěř vyšlapala k mokřině. Občas se tu vytvoří jezírko, z něhož se dá pít. Malý sem doběhl, vůně se však někam ztratila. Hledal a hledal, vstupoval hlouběji do bahna až se najednou nemohl hnout. Měl ještě krátké nožky, nedalo se vrátit. Bahno nebylo na štěstí hluboké, jen uvízl. Začal plakat a volat, ale byl už moc daleko, a tak ho nikdo neslyšel. Unavil se tím během a křikem a po chvíli zjistil, že v bahýnku není tak zle a usnul v něm jako v peřince. Zdálo se mu o pelíšku pod převisem, v němž se narodil. Maminka ho vystlala kapradím a pískem, zahřívala a krmila mléčkem svoje děti... Hanýsek se ze spaní usmíval, protože věděl, jak se mají s maminkou rádi. Ta mezitím zjistila, že se ztratil a zoufale ho hledala. Přiběhl k ní Krtek, radili se, co dělat. Nejvíce se obávali, aby ho nenašli lidé. Někteří totiž mají pocit, že zvířátka jsou jejich roztomilé hračky. Odnesou mláďátko domů, brzy se ho nabaží a snaží se ho zbavit. Takové zvíře pak v nejlepším případě stráví celý život ve vězení – za plotem, kam ho chodí okukovat a otravovat hloupými řečmi. Krtka napadlo poprosit o pomoc sojky. Znají les jako své boty, mají pronikavý hlas a dovedou rychle šířit zprávy. Brzy se ve všech koutů ozývalo „HLEDÁ SE MALIČKÉ PRASÁTKO! SLYŠÍ NA JMÉNO HANÝSEK! PŘIVEĎTE HO NA JEDLOVOU PASEKU KE KRTKOVI!“ Dlouho, předlouho se však nikdo neozval, ani neukázal. Brhlíkovi se usídlili v té prostorné bukové dutině a krmili v ní svá holátka. Bylo moc sucho, a tak se jim ulomil kousek zděné obruby. Maminka Brhlíková se začala strachovat, aby k nim nevlezla lasička a děti nesnědla. Pan Brhlík ji konejšil: „Neboj se, hned odletím pro nějaký materiál do mokřiny a opravím to. Je to nedaleko -kdyby se něco dělo, zahvízdej náš signál.“ A frrr! Byl ten tam. V mokřině uviděl takový šikovný malý kopeček. Usedl na něj a začal sbírat maltu. Ale co to? Kopeček se začal vrtět a kňourat. Brhlík poděšeně vzlétl a uviděl, že je to zabahněné prasátko. „Nejsi ty Hanýsek?“ zeptal se. „Ty mě znáš?“ překvapeně vyhrklo mrně. „Jakpak ne, celý les tě hledá! Počkej chvilku, hned zaletím ke Krtkovi a přivedeme ti maminku.“ „Ale rychle, prosím! Už je mi moc smutno a bojím se“, zafňukal Hanýsek. Za chvilku už dusala lesem maminka bachyně, Krtek zatím hlídal na pasece zbylá prasátka. Přikrčila se ve vysokém borůvčí, jak jim maminka přikázala. To bylo shledání v mokřině! Hanýsek samou radostí vyběhl z bahna sám, rovnou do maminčiny náruče. A hubičkovali se moc a moc a moc. Maminka mu kladla na srdce, aby si příště dal pozor a držel se jí. Po cestě zpátky se zastavili u Brhlíků a pěkně jim poděkovali. Paní Brhlíková se vyklonila z čerstvě opravených dveří: „Jsem moc ráda, že Hanýska náš táta našel. Však já vím dobře, milá paní, co je to starost o děti.“ Na jedlové pasece už na ně čekal krtek, unavený k smrti neustálým zaháněním prasátek do borůvčí. Všichni se ze shledání radovali a objímali se. Než se Krtek odebral na kutě, spokojeně zabrumlal: „Ještě že se tu máme všichni tak rádi a pomáháme si. Takovým se neštěstí rádo vyhne...“ |