|
Byl konec března, jaro v plném proudu a teplo skoro jako v létě. Všechna zvířata i ptáci zářili radostí a šili s nimi všichni čerti. Starý jezevec se vyhříval na sluníčku a vzpomínal na staré časy. Byl dobrý vypravěč, a tak se kolem něho brzy shromáždila početná skupinka obyvatel lesa.
„Před lety bylo také takové teploučké jaro. Veverky přišly s nápadem, že ostatní vyvedou aprílem. Jsou mrštné a dovedou se zjevovat jako duchové. Když nastal první duben, každou chvíli na někoho vykouklo strašidýlko. Veverky posbíraly po lese kdeco a přestrojily se do neuvěřitelných podob. Měli jsme tu oživlé plechovky, igelitové tašky, létající šiškové ježky... Mnozí se pěkně vylekali a brzy lesem běžela fáma, že tu straší. Veverky se večer předvedly na pasece v plné kráse. Bylo to k popukání. Tolik příšerek pohromadě jsem už nikdy neviděl.“
Krtek byl tím vyprávěním okouzlen. Napadlo ho:
„Co kdybychom si letos také udělali aprílovou švandu?“
„Dobrý nápad!“ volali jeden přes druhého.
„Jenže letos bychom mohli trošku pozlobit lidi. Poslední dobou se tu chovají už tak bezohledně, že bychom jim měli pomoci vrátit alespoň kousek úcty k přírodě. Les se může alespoň jeden den v roce pokusit bránit.“
„Nevím nevím, jak se můžeme bránit. Já se jich moc bojím. Dupou, křičí, střílejí...“ potřásal pochybovačně svými sametovými, ještě nevytlučenými parůžky mladý srneček.
„Nebudeme tak zlí jako oni. Jenom je nějak mazaně upozorníme na jejich zlozvyky a špatné chování. Budeme je prostě pořádně hlídat místo toho, abychom před nimi pořád jen utíkali a schovávali se. Každého z nás určitě něco napadne ve chvíli, kdy je při něčem nachytáme.“
To se všem docela zalíbilo. Když se na apríla rozbřesklo, každý zaujal nějakou strategickou pozici poblíž cest a míst, které měli lidé v oblibě.
 Sluníčko se rozzářilo a teplem pohladilo svět.
První se v lese objevili lidé s motorovou pilou. Přímo pod sokolím hnízdem s čerstvými vajíčky, pečlivě rodiči zahřívanými, se začali chystat k dalšímu kácení stromů, které si vybrali. Krtek dobře věděl, že jakmile začnou řezat, přijdou o život nejen stromy, ale i sokolí nenarozené děti. Hluk jejich rodiče natolik vyděsí, že se budou bát k vajíčkům vrátit. Dělníci si nejprve vybalili snídani a termosku s kafíčkem, zapálili si smrdutá cigárka. Pily ležely opodál a nikdo si nevšiml, že se pod nimi pomalu propadá zem, ztrácejí se v nakypřené půdě. Parta krtků pracovala jako o závod. Sokolíci vše svrchu pozorovali a brzy pochopili, že tu jde o ně. Aby krtčí dílo dovršili, proletěl se táta sokol nad snídaní v trávě a upustil cosi nevábného přímo do kávičky, jen to šplouchlo. Dřevař jadrně zaklel a vstal, aby se pustil do práce. Nastal zmatek... Pily se sice našly, ale nebyly k použití. Písčitá půda jim dala co proto. A šlo se domů. Nádherné ticho se zase kolem rozhostilo.
O něco později se ozval na cestě křik a jekot. Dvě lidská mláďata kopala do malého barevného míčku a bylo u toho tak hlučno, že les jen duněl. Najednou míček zmizel – jakoby náhodou – v myší díře. Pláč, horší než motorové pily, se rozezněl naplno. Velcí lidé začali ty malé utěšovat sladkostmi, zabalenými v papírcích. Malí přestali vřískat a s chutí jedli. Papírky házeli, kam je napadlo. Sojky je posbíraly a čekaly, co bude dál. Na slunné pasece se rodinka usadila a vybalila řízky, chléb a dokonce máslový dort. Najednou se u lesa objevil zajíc. Panáčkoval, dělal kotrmelce, běhal jako pominutý dokola. Lidé vstali a dívali se s otevřenými ústy na to divadlo. Vtom uviděli řízky, jak mizí v lese. (Kdo ví, kdo je nesl na zádech). Začali se vztekat. Pak si vzpomněli na dort. Byl krásně nazdobený ušmudlanými papírky od bonbónů a spoustou mravenců...
Jelínci si vzpomněli na střílení u krmelce z loňského podzimu, když uviděli pachatele, jak si vykračuje se svým pyšným loveckým psem po lese. Zas měl pušku přes rameno. Jak se to jen stalo, že najednou uklouzl po šišce, upadl na flintu, která mu udělala pořádnou modřinu na zádech? Pes se mu vytrhl a rozběhl se za laňkou, která se mu ukázala na dohled. Povodila ho po kopcích pěkně daleko. Až za tmy se ti dva zase shledali. Na tu procházku nikdy nezapomenou...
V hospodě na návsi si lidé s očima navrch hlavy vyprávěli, co se jim dnes všechno v lese přihodilo. Krtek poslouchal za dveřmi. Když uslyšel, jak moudrá paní hospodská říká: „Tak se mi zdá, chlapi, že vás les vyvedl aprílem“, spokojeně se vrátil do pelíšku.
„Třeba jim to došlo“, pomyslel si a usnul.
|
