PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Neustále jsme obklopeni krásou skrytou i zjevnou... Čas říjnových dní, kdy se slunce opírá do zlata i mědi pohádkově zbarvených strání, přináší s sebou sklon k zádumčivé lyrice a bilancování minulosti, které se sklonkem roku volně přejde k předsevzetím zaručujícím šťastnější budoucnost.

Ráda se touto dobou toulám s Romeem po kopcích Lužických hor i Českého Švýcarska, na jejichž rozhraní žijeme. Nedávno dozněla říje, jeleni se ještě od laní neoddělili. Před několika dny jsem večer musela zastavit auto, protože na silnici se hrdě postavil statný šestnácterák a upřel na mě své nádherné oči. Chvíli jsme tak rozmlouvali z duše do duše a za ním pomalu silnici přešly tři laně a mladý jelen. Když byli v bezpečí, pokynul mi skvostným parožím a rozvážně odkráčel. Taková setkání mě naplňují posvátnou úctou a vděkem za zázrak života.

Přikládám pár neumělých obrázků z jedné zvlášť vydařené lužické procházky. Buky stály v slunci jak pochodně, skalnaté vyhlídky lákaly k rozjímání a teplými barvami strání laskaly srdce. Romeo radostně běhal kolem mne, způsobně se vracel na písknutí a těšil se z toho, že mě zas na chvíli má jen sám pro sebe. Dům je pořád plný lidí. On má sice návštěvy moc rád, ale jejich odchody oslavuje nápadně šťastným štěkotem.

Na této vycházce objevil krásný hraniční kámen s letopočtem 1878, zapózoval před ním pro můj fotoaparát a pak ho samozřejmě označkoval. Tím bezpochyby vyjádřil úctu k historii.

Návrat byl okrášlen jímavým obrázkem krajiny vskutku švýcarské s pasoucími se kravičkami. Bylo sice už anglicky mlžno, za Růžovským vrchem se však chvěla obloha růžová odleskem zapadnuvšího slunce jako perla právě z moře vylovená. 

Myslím na všechny, kdo trpí podzimními depresemi. Pocit bezvýchodnosti je veliká výzva k hledání hlubokého smyslu osobního příběhu, těžká zkouška odolnosti k bolesti a příležitost k nalezení odvahy. V každém je veliká síla, která ho vyvede ze slepé uličky. Jen potřebuje mít někde alespoň jedinou bytost, která v něj věří a bez hloupých rad ho s láskou a trpělivě vyslechne. Žiji teď se sluchátkem na uchu a naslouchám a naslouchám...       
V ordinaci v tom pokračuji, v azylovém domě též, na víkendovém programu v Rynarticích. A pak mluvím, a povzbuzuji a rozesmívám a uklidňuji a někdy také odháním, protože si mou ochotu někdo plete s otroctvím.

Nezlobím se, jen si musím ubránit kousek času na tiché kráčení zlatem a mědí a naslouchání krkavčí samomluvě. Pak moje duše začne proznívat podzimní lyrikou a já sbírám síly a trpělivost, abych mohla pokračovat...