PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Těsně před vánoci jsem se na internetu dočetla, že je v naší republice milión jednočlenných domácností. Je jich asi více, například mě tam nepočítali, třebaže skutečnost na rozdíl od dokladů taková je. Statistika nepodchytila, kolik z těch lidí má na vánoce s kým být... Mnozí mají jistě děti, rodiče, rozvětvenou rodinu, někam se tedy přiřadí a přežijí to. Ti, kteří nikoho nemají, vánoce nenávidí, protože tehdy na každého samota dolehne nejvíce.

Společnost v tomto smyslu s osamělci velmi čile spolupracuje, protože vánoční čas důsledně zbavuje mystiky, spirituality a poezie. Slizký konzum obalil duši i srdce a obchodní řetězce převálcovaly české specifikum božího děťátka jako protagonisty Štědrého večera. Ježíšek je podle dnešních dětí ten červenobílý dědek, kterému nemohu přijít na jméno. Symbolika božího zrození je tatam, dokonce v i Číně si zavedli vánoce , protože je to ekonomicky zajímavá zábava. Jezulátko se může jít klouzat...  Není se čemu divit,  čínská vládnoucí garnitura čile pokračuje v díle svých předchůdců - v ničení duchovních kořenů světa, které rostly v Tibetu. Jak taková kultura, která ničí vlastní zdroje, může ctít nějaké křesťanství...

U nás si mnozí z 24. prosince udělali generálku na Silvestra, opijí se a střílejí rachejtle. V televizi jsou na Štědrý večer již několik let pohádky o čertech - snad abychom nezapomněli, kam směřujeme. Dobrá náhrada za okupačního Mrazíka.

Média konstatují, že v naší zemí věří v Boha stále méně lidí. Ani u těch, kteří o sobě tvrdí, že věří, to však není jisté. Víra se postupem času stala čímsi vnějším, opustila lidská srdce a usídlila se v mozku. Není třeba cítit boží přítomnost v duši, stačí dodržovat formu...

Nedá mi to a musím se zamýšlet nad tím, proč tak ochotně zabíjíme kouzlo tajemství a něhu srdce, proč umíme spolu být jen v dobrém a ve zlém se opouštíme. Nechceme hledat pochopení pro slabost druhého, důležité je jen okamžité uspokojení. Nemohu se zbavit dojmu, že se lidstvu už nechce dál existovat. Vše, co jsem výše popsala, jsou znaky deprese, dekadence, zániku a zmaru. Bez opory v duchovním rozměru existence jsme snadno zničitelní. Kladu si léta otázku, zda se to dá zastavit či dokonce obrátit...

Sedím v jídelně rynartické chaloupky. Mám hlavu plnou velmi všedních starostí s rekonstrukcí topení v domě a dluhy, které tím vznikly. Na protějším konci místnosti začala protékat střecha. Vyrobila jsem důmyslný systém záchytu kapek    z prkénka, plastové mísy a pískovcového srdce jako závaží... Jsem na sebe dnes už podruhé hrdá. Ráno jsem se v mrazu a závějích do půli stehen  neohroženě vrhla s kladivem, hřebíky a prkénky na tři únikové díry v plotě, které si tam Romeo vyrobil. Úspěšně jsem je opravila. Teď se ještě pustím do shazování sněhu z té části střechy, která mi vytvořila domácí vězení na Bezdězu. Třeba tím dokážu, že sám zůstává jen ten, kdo na to má.

Vtom zazvonil telefon. Někdo má také tíhu na duši. Někdo mě ptřebuje. Celá pookřeji a jsem znovu plná síly a naděje. Vyvádím svého pacienta ze tmy a on nevěda vyvádí z ní i mne. Jako bych si protřela zrak a uviděla všechny krásy světa. Pocit smyslu se vrátil a s ním stud za tu slabou chvilku. Na konci hovoru se oba šťastně smějeme. Ještě chvilku vtipkujeme a pak se loučíme s pocitem naplnění.

Pár desetiletí se snažím doprovázet své klienty těžkými kapitolami jejich  příběhů. Hledám silné inspirace k vděku za život, ochotě ke smíření, k velkorysosti a vlídnosti ve vztazích, také k ohleduplnosti k přírodě a snaze žít s ní v harmonii...  V mnoha případech se to zdařilo a daří, po čase to trošku vyvane, a tak se znovu snažíme "vrátit na cestu pravou". Jako právě před chvilkou. Člověk není nikdy sám. Je láska v jeho srdci, kterou nemůže nabízet jen tomu, koho si chce přitáhnout, koho miluje. Je to pramen živé vody, připravený pro žíznící pocestné, je to světlo v tmách. Světlo betlémské.

Noc zahalila sněhovou krajinu a rozhostilo se ticho. Vítr zahrál na zvonky, zavěšené pod střechou. Ráno přiletí ptáčci na krmítko před oknem a místo chleba, který jsem položila za plot, najdu jen věneček jeleních stop. Nevzdám se.  Mohu klesat na mysli, naděje je však nezničitelná.