PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Těžký začátek, lehký konec... To si opakuji od prvního ledna tohoto roku, který začal tím, že mojí drahé mamince vypadly všechny horní zuby i s můstkem. Když jsem si představila sama sebe v podobné situaci, viděla jsem šílící hysterku, které se nechce dál žít.

Maminka to vzala se stoickým klidem: "Už jsem to dlouho čekala, tak v šoku nejsem." Všechny další kroky - vytrhání osmi zbytků zubů během hodiny, kašovitá strava a ztížené sociální kontakty - zvládá hrdinsky a ještě kolem toho vtipkuje. Tento obdivuhodný postoj způsobil, že ji to nezhyzdilo, horní ret se jí nepropadl a v telefonu má výslovnost naprosto jasnou. Hodně jí pomáhá, že hluboce důvěřuje svému zubnímu lékaři, který je vlídný a šikovný. Znají se dlouhé roky a maminka ho obdivuje. Díky tomu neměla po té mnohonásobné excizi žádné komplikace, záněty, bolesti, ani horečky. Jen má po pár dnech od zákroku efektní mnohobarevnou modřinu na levé tváři v místě, které si pan doktor hodinu přidržoval. Byl k ní však tak milý, že to ani nepostřehla. Skutečnost, že úspěch léčby je silně závislý na vlídnosti, profesionalitě lékaře a jeho empatii vůči pacientovi, je bohužel drtivou většinou českých zdravotníků cynicky ignorována. Nevím, jestli to bude taková škoda, když tisíce takových nás jako pacienty opustí. Na jejich místa přijdou odkudkoli jiní, kteří si té práce budou vážit a rychle se díky tomu v našem prostředí zabydlí.

Kdybych se měla trápit tím, že jsem za hodinu své vysoce kvalifikované práce placena třetinou částky, kterou bych obdržela v Austrálii a ve Francii, čtvrtinou v USA, už bych tuto zemi dávno opustila. Nemám s angličtinou ani francouzštinou problém a dokázala bych se tam uplatnit. Jenže tady jsem se narodila, znám zevnitř vývoj duše národa, všechny kulturní a politické reálie, vtipy, zvyky, způsoby chování. Třebaže se mi mnoho z toho nelíbí, citově jsem k tomu připoutána a cítím jako své poslání pomáhat kultivovat psychickou a kulturní úroveň národa.

Na Tři krále jsem se opět střetla se stomatologií - na ledu jsem nedobrzdila za paní doktorkou, která zastavila na přechodu. Jela jsem asi dvacet, dost daleko za ní, ale led je led. Proti mně auta, vedle mě lidé čekající na autobus... Buch. Její Hyundai má prasklý plast na zadním nárazníku a funkční mírně zdeformované zadní dveře, můj Bobby má přední nárazník nacimprcampr , zdeformovanou haubnu a proražený chladič. Nepojízdný. Paní zubní lékařka trvala na přivolání policie, což mě stálo dva tisíce pokuty navíc a jejich výtku, že nejde o nehodu nad sto tisíc. Nicméně mi chlapci pomohli diagnostikovat mé auto jako nepojízdné. Zavolala jsem si odtah, který mě dovezl do smluvního servisu asi tři sta metrů vzdáleného. Jakmile odtahové vozidlo zastaví v servisu, dál nepokračuje. Opraváři mi sdělili, že se mému miláčkovi mohou začít věnovat až za čtrnáct dní, jsou přeplněni. Zazoufala jsem si, a tak mi přátelsky řekli: "Tak si zavolejte domů, ať pro vás přijedou". To už jsem se rozplakala naplno se slovy, že žiji sama a autobus do Rynartic také nejezdí. Navíc nevím, jak bych se se psem a tolika zavazadly vůbec někam pohnula. Ustrnuli se a nakonec pro mne našli velmi vstřícný smluvní servis, který pro mne dojel a na celou dobu mi zapůjčil zdarma náhradní auto. Červeného Forda Pumu, sice staršího, ale sportovní brko. Kdysi jsem po něm toužila. Dokonce spolu zvládáme ledové kopce bez náhonu na čtyři kola. Tak se tragédie změnila v cosi přijatelného. Dalším bonusem je, že kdykoli se z nízkého sporťáku vysoukám, sklízím příjemné pohledy mužů.

Desátého ledna přijeli znovu hoši ze západu (Čech) pokračovat v instalaci tepelného čerpadla vzduch-voda, které zatím vnímám jako nepřítele, nikoli pomocníka. Však se to také jmenuje jako ničivá raketa. Od srpna, kdy jsem zaplatila vysoký doplatek za elektřinu, se rozpoutala akce na úlevu mé finanční zátěži. Jejím výsledkem je třistatisícový dluh. Projektant, který si nabral více, než mohl stihnout, měl z mého projektu sotva úvod před ukončením Zelené úsporám a poté mě opustil docela. Tím jsem nenávratně přišla o padesát tisíc korun dotace. Člověk, který mi nabídl nezištnou pomoc ve smyslu řízení akce a ochrany mé maličkosti před podvodníky, mě od místního prodejce čerpadel přesunul k mnohem vzdálenějšímu, od něhož má výdělek. Vše se neuvěřitelně táhlo, čerpadlo se - do špatně připravené situace - slavnostně usadilo 20. prosince za třeskutých mrazů. Je pro panenskou přírodu vůkol mého domu hlučné. Navíc vnitřní jednotka píská. Volala jsem tedy výrobci, že jsem na pokraji šílenství jako praotec Smetana, jehož sluchové vjemy zakončilo nepřetržité tříčárkované cé. Dověděla jsem se, že je asi třeba upustit chladící směs, a tak se vše spojí s napojením boilerů na čerpadlo. Když tedy toho desátého ledna dorazili, konstatovali, že můj oblíbený elektrikář jim nepřipravil, co měl, a tak musí kabely tahat sami (další prodražení). Chladící směs upustili, pokračující pískání nazvali standardním, moje uši přecitlivělými. Jinak však byli vlídní. Tak musíme s mým hodinovým manželem Jarouškem vymyslet odhlučňovací budky vnitřní a vnější. Zatím bručoun řve jen když tu nejsem. Topím dřevem a raději tahám polena, než bych snášela ty zvuky. Už tak si musím od srpna pravidelně poskytovat autopsychoterapii, abych přežila. Pevně doufám, že v srpnu bude tento těžký začátek vyvážen příznivým vyúčtováním od Budulínka značky ČEZ. Pokud se tak nestane, určitě se objeví jiné požehnání. Protože těžké začátky dobré konce značí. Nezapomínejme na to, moji milí.