PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Po nekonečné, překrásné zimě se slunce i kvítky přeci jen prodraly z temnoty a nastal čas probuzení, který je rok od roku kratší. Rynartické horské mikroklima mi díky bohu dopřává pomalejší nástup jara i jeho delší průběh. Mám tak příležitost vychutnávat si zázrak ožívání i procitání a připomenout si tisíc důvodů k vděku za život.

Když jsem brzy v březnu objevila první sněženky, které si proklestily cestu silnou vrstvou starého listí, zaplavila mě vlna radosti a naděje, vstoupila do mne nová síla. Brzy jsem ji musela použít, protože se mi vrátily nepříjemné závratě, které byly před sedmi lety důvodem umístění na jednotku intenzivní péče. Tentokrát se vše projevilo ve slabší míře, zato to trvá dodnes. Bývám hodně slabá, unavená, nejistá, občas upadnu nebo mi něco vypadne z ruky. Naštěstí to přichází jen ve vlnách, nejde o setrvalý stav, a tak souběžně stíhám své běžné mnohočetné pracovní úkoly. Přátelé lékaři se mi láskyplně věnují. Budu důkladně prozkoumána, alespoň se dozvím pravdu o míře opotřebení. Jedno je jisté - měla bych zvolnit... Tento stav je také procitnutím - cítím hluboký vděk za každý kousíček příběhu, znovu si uvědomuji, jak dramatický, pestrý, bolavý i nádherný je můj život.

29. března nastal večer, kdy jsem si vychutnala nejkrásnější vánoční dárek. Přítelkyně Jana mi totiž pod stromeček nadělila vstupenku na brněnský koncert Bobbyho McFerrina, místa přímo na pódiu.

O nádherném zážitku z podobného koncertu před dvěma roky jsem už jedno zamyšlení napsala. Jeho nekonečný hlas a improvizační mistrovství, plné jásavé i něžné životní síly jsou pro mne ztělesněním lásky k životu a bezbřehé naděje. I tehdy Bobby vyzval, aby někdo z diváků přišel na scénu tančit, aby mohl ten pohyb ztvárnit a doprovodit zpěvem. Vše ve mně zatrnulo, uvědomila jsem si, jak moc toužím po takové možnosti energetického souznění. Neodvážila bych se však rozběhnout se sálem k němu. Přišlo tehdy několik mladých lidí a krásně si to s Bobíkem užili.

Letos opět takovou nabídku učinil. Seděla jsem pár kroků od něho, plná nadšení z jeho mistrovství, které jsem tentokrát mohla tak zblízka prožívat. Opět se mi dech zatajil, seděla jsem jak přibitá. Stačilo pár kroků k němu... "Ne ne ne!" křičelo moje nitro. "Je tu jistě mnoho mladých lidí, kteří jeviště ozdobí svou svěžestí. Je tu pár tisíc lidí, nikam se necpi!"

Po první výzvě nikdo nepřišel. Ani po druhé. Ani po třetí, po čtvrté... To už jsem pochopila, že mám zachránit čest města Brna, že mi veliký Tatínek nabídl nečekaný zázrak. Vydala jsem se doprostřed jeviště. Zeptal se mě na jméno, poděkoval a usadil se zpět na své židli. Ponořila jsem se do jeho přelaskavých očí, rozpřáhla náruč a ruce se mi proměnily ve dva poletující ptáčky. Jeho hlas je okamžitě ztvárnil. Otevřela jsem srdce dokořán a nechala se nést. Nepamatuji si přesně, co mé tělo těch několik minut dělalo, vím jen, že jsem mohla létat, vyťukávat nohama jakékoli rytmy, povídat si s Bobbyho srdcem, vtipkovat. Zrychlovali jsme a tanec se stal čistou extází. Sál bouřil, ale na chviličku jsme byli na světě jen my dva. Hluboké porozumění, absolutní citová blízkost, společné vyznání Nejvyššímu. Skončili jsme na vysokém tónu, vstal a objali jsme se. Bylo to samozřejmé, nádherné. Políbila jsem ho na tvář a vroucně mu poděkovala za štěstí, které mi přinesl. Opětoval polibek a řekl: "Pro mne to bylo zvlášť velké potěšení." Ukázal na mne a křikl do ovací publika znovu mé jméno. To setkání ve mně probudilo radostné chvění, které už nikdy nesmí ustat. Zúročila jsem všechny liblické i rynartické meditace s hudbou, proměnila jsem se ve šťastné nic. Nešlo o potlesk a mé jméno na jeho rtech. Důležité byly jen ty léčivé vibrace souznění v sále, ta nejčistší mezilidská láska, která dříme v každém z nás. Tady se probudila a všechny nás spojila. Koupali jsme se v omamné lehkosti bytí, pili z pramene blízkosti a porozumění za slovy. Jana měla stejně velikou radost jako já - její dárek už nikdo nemůže trumfnout.

Po koncertě mi mnoho lidí mělo potřebu vyjádřit uznání a obdiv. Byla to od nich léčivá pomoc - zmítala jsem se přeci jen v pochybnostech, jestli to zvenčí nevypadalo jako trapná exhibice. Na pár dní bylo po závratích.

Po návratu z moravské spanilé jízdy (měla jsem ještě přednášku v Boskovicích, kam pravidelně jezdím za velmi přátelským publikem a poprvé také ve Strážnici v křesťanském Centru pro rodinu, kam se jistě ráda vrátím) jsem si odvezla maminku do Rynartic. Týden jsem si ji rozmazlovala a vozila po výletech. Těšily jsme se jarem a obyčejnými věcmi života. Nakoupily jsme pár kytiček na zahradu a společně je zasadily. Za krásného dne jsme si vyjely do Německa a podívaly se na stolové hory od Adamova vrchu. Ukázala jsem mamince moře bledulí na Arbě. Prošly jsme se na Folgách kolem domu, po kterém jsem kdysi toužila. Vyfotila jsem si mamčin smích, první portrét s novými zuby. Mnohokrát jsme si za ten týden pochvalovaly, jak je nám spolu dobře. Přála bych každému takový vývoj vztahu s rodiči. Smíření, vzájemná tolerance a hluboká láska i potřeba blízkosti jsou potvrzením, že se ani jeden z těch dvou příběhů neodehrává nadarmo. I k tomu však dojdeme jedině skrze procitnutí srdce a mysli.

Tento týden jsem se přeci jen na pár dní zastavila, snažím se hodně spát a chodit s Romíčkem na procházky. Učím se odpočívat bez pocitů viny. Ptáčci za oknem se pilně krmí před hnízděním a čarokrásně zpívají. Byl by to hřích, kdybych se neradovala ze života.

Včera jsem si odskočila do Českého ráje na konferenci lékařů, nakloněných i alternativním přístupům. Poprvé po pětadvaceti letech budování osobité psychoterapeutické metody jsem o ní referovala na takovém fóru. Můj příspěvek se setkal s příznivým ohlasem, poznala jsem řadu velmi zajímavých odborníků z medicínského prostředí. Procitla jsem z obav, že budu jen odmítána, k velké chuti pokračovat, dál upřesňovat a prohlubovat léčbu, opírající se o citovou účast terapeuta.

Za pár dní znovu naskočím do rychlíku své pracovní každodennosti. Kéž se stopy po probuzeních zachovají čerstvé a budu moci potkat další zázraky. Přeji všem čtenářům šťastná jarní procitání.