PhDr. Patricie Anzari, CSc.

My lidé trpíme, jsme blažení, zlobíme se, radujeme pro jediné: pro lásku. Dost často toužíme po její podobě, která pro nás v tu chvíli není dosažitelná. Přesto je jí svět kolem nás i v nás přímo nabitý. Je přirozené, že neumíme snadno přeorientovat své srdce z touhy po jednom objektu na druhý, třebaže je to ve chvíli krize jediné moudré řešení. Nemám na mysli střídání partnerů, tak to u skutečné lásky nefunguje. Myslím tím skutečnost, že ve chvíli nešťastné lásky k čemukoli či komukoli můžeme vložit své srdce se vší vášní do něčeho, co je mu právě k dispozici.

Jako nenahraditelný základ potřebujeme lásku k životu. Ta v čase krize bývá překryta depresí z neúspěchu, zklamání, odmítnutí, nepochopení, neopětované přízně, nevděku, sebepodceňování... To jsou však pocity Ega, které sídlí v našem mozku. Hluboko v srdci máme ukrytu moudrou a úžasnou bytost, kterou v tu chvíli musíme zavolat na pomoc. Je nezávislá, velkorysá, naplněná moudrostí všech věků, zná směr cesty a je ráda na světě. Kdykoli je aktivní, člověk zkrásní, září a je radost být v jeho blízkosti. Je nesmrtelná, zůstává tu i po smrti svého nositele jako nesmazatelná stopa za všemi okamžiky, v nichž cokoli činil v lásce, s láskou a skrze ni.

Pyšné, panovačné a sobecké Ego však o ní nechce ani slyšet. Ona je totiž silnější a neskonale mocnější než ono kdy může být. Proto nás tento nenasyta vytrvale drží v mozku, nechce nás do srdce pustit. Neustále nám drnčí do uší: "Máš to zapotřebí? To si k tobě nesmí nikdo dovolit! Ukaž jim, zač je toho loket! Přestaň se s ním bavit! Tolik peněz přeci nemůžeš dát! Po tom všem, co jsi pro ně udělal...! Ať si trhne nohou! To přeci nejde, nikdo to nedokáže! Co by tomu řekli lidi? Máš na to právo! Tobě nikdo nic zadarmo nedal! Nepřiznej se, jen by to proti tobě použili! To po tobě nikdo nemůže chtít! To nemůže fungovat! Za to přeci nemůžeš! Chtějí tě jen okrást!..." Nemohu už dál pokračovat, udělalo se mi špatně. Jsou to nekonečné vnitřní monology, které nešťastníka vždy svedou z cesty.

Jsou lidé, jejichž přirozená spirituální moudrost je velmi živá, vůbec si to však neuvědomují a trápí se úzkostmi či depresemi. Potřebují někoho, kdo ukáže jejich vnitřní krásu a povzbudí je, aby skrze ni žili lepší život. Potkala jsem úžasnou ženu středních let, která trpěla panickými úzkostmi a málem skončila jako invalida bez naděje na šťastný život. Jsem šťastná, že jsem svou práci opřela o pečlivý rozbor osobního příběhu pacienta a moji citovou účast. Tady na mě vykoukla hrdinská cesta děvčátka, které mělo mateřství neschopnou matku, vyrůstalo v dětském domově, pak po násilí v časném věku otěhotnělo a porodilo, o dítě pečovalo se vší láskou, ale bylo o ně připraveno... Nemohu dál pokračovat, nechci zveřejnit příliš mnoho informací, které by mohly prozradit její identitu. Mohu však jen konstatovat, že jsem poslouchala s otevřenými ústy pokornou a nezáludnou výpověď velikána, který se považuje za nicku. Vložím to nejlepší, co v sobě najdu do láskyplné podpory a péče o tuto krásnou duši, aby našla smysluplné využití pro své obrovské milující srdce. Její intelekt je nadprůměrný, ač má pouze základní vzdělání, její citlivost k druhým a ochota k oběti jsou následováníhodné. Mám pocit, že jsem se ponořila až na nejhlubší dno oceánu a vylovila nejvzácnější poklad, který ukrýval. Netroufla bych si rovnat se k ní, je mi učitelem, vzorem. Byla označena za pacienta, u něhož psychoterapie nemá smysl. Našla se však osvícená lékařka z mé blízkosti, která ji ke mně poslala. Tak se teď prokousáváme všemi bolestmi a pohrdáním, které musela snést a míříme ke světlu.

Můžeme však potkat stejně krásné osobnosti, které měly to štěstí, že byly objeveny a mohou sloužit. Takovým člověkem je bezesporu dirigent a ředitel newyorské filharmonie, nejlepšího orchestru světa - Alan Gilbert. Ozdobili letošní Pražské jaro spolu s fenomenální mladou houslistkou Lisou Batjašvili, která v první polovině zahrála Bartókův druhý houslový kocert s lehkostí vážky nad hladinou a vášní tanečnice flamenca. Přiznám se, že jsem z Bartóka měla trošku strach, dosud jsem toho mnoho neslyšela a hlavně jsem mu nikdy příliš nerozuměla. Seděly jsme s přítelkyní Jitkou pod varhanami, a tak jsme hleděly přímo do tváře a magické rozevřené náruče dirigenta. Měla jsem pocit, že neřídí orchestr, ale prochází rynartickou dynamickou meditací - hudba hraje skrze něj a on ztvárňuje její duši a poselství. Propadla jsem totálně kouzlu jeho osobnosti a nechala se tou hudbou vést.

 Díky Alanovi Gilbertovi jsem procítila všechny emoce a přečetla všechna poselství, která Béla Bartók do tohoto díla vložil. Přála bych si tam sedět roky a prožívat všechnu hudbu světa, tlumočenou jeho T´ai-Chi rukama a vroucím srdcem. Když po přestávce dirigoval zpaměti Beethovenovu Eroicu, měla jsem chvílemi pocit, že hraji na nějaký nepopsatelný a úžasný nástroj a pod jeho vedením dosahuji virtuózního výkonu. Jeho laskavý kontakt s orchestrem, vtipkování, něha i bojovnost ve mně vzbudily dojem, že není jen interpretem úžasného díla. Stal se i jeho spolustvořitelem. Když po našich extatických a nekonečných ovacích přidal Dvořákův Karneval také zpaměti, zdálo se, že se v něm sám Antonín reinkarnoval. Nebyla to neosobní a těžkopádná interpretace, kterou známe od našich "vlastníků" Dvořáka. Byla to zpráva z nebes o skutečném skladatelově pocitu a úmyslech. Alan Gilbert svou práci vášnivě miluje.

Někdy se stane, že se mi propadne do původní podoby klient, o němž jsem již byla přesvědčena, že se zbavil většiny svých zátěží a začal rozkvétat do moudrosti a velkorysosti. Náhle je zpátky všechna pýcha, urážlivost, sobectví, neochota, pohrdání, lenost i zabedněnost, kterou jsme společně v bolestech odstranili. Bývá za tím netrpělivost nebo nějaký "duchovní" podnět - někdy vyčtený z ezoterického bulváru, jindy zahřímaný z kazatelny nějakého nesnášenlivého rádobyduchovního společenství. Zatřesu s tím člověkem a doufám, že se rychle probere. Modlím se v tu chvíli za to, aby něžné srdce a vnitřní moudrost zas přemohly toho nafoukance a nenasytu v jeho hlavě. Díváme se v takové chvíli všichni do zrcadla svých okamžiků hlouposti a pýchy. Kéž se rychle znovu přimkneme k božskému srdci, které rodí zázraky tohoto světa.

Dnes ráno, v den tatínkových nedožitých osmdesátých sedmých narozenin jsem vyšla na procházku s Romeem a uviděla na obloze načrtnutou bílou holubici a dvě srdce. Neměla jsem s sebou fotoaparát, nemohu to tedy dokázat. Bylo to pohlazení k slzám něžné a já i táta víme své. Symbol Ducha a mlžná kresba lásky budou už nad mou hlavou do nebe vtištěny navždy...