PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Lidstvo ve vztahu ke spiritualitě bývá nahrubo rozdělováno do dvou skupin podle způsobu myšlení, prožívání a pohledu na svět. Mluvíme o západním a východním stylu myšlení. Domnívám se, že člověk ho nezískává místem svého narození a přebývání, ale osobním vývojem. Ve své praxi psychoterapeuta vidím západní styl, charakterizovaný egocentrismem, pýchou, strachem, agresivitou, netrpělivostí, roztěkaností a povrchní spiritualitou jako stav, typický pro nezralé roky života. Východní přístup, reprezentovaný empatií, pokorou, smířlivostí, disciplinovaností, vyrovnaností, hlubokou soustředěností a spiritualitou ústí v moudrost a zralost. Ve vztahu k mistrovství lze říci, že východní člověk pozná a ctí mistra, západní se jím chce co nejdříve stát sám, pokud možno rychle a bezbolestně. Častou cestou bývá pokus o likvidaci stávajícího mistra jakýmikoli prostředky.

Setkají-li se dva skuteční mistři, nepotřebují bojovat o dominanci. Spíše si radostně padnou kolem krku jako příbuzní, kteří se dlouho neviděli. Mohou pak spolu donekonečna mluvit i mlčet a nikdy není mezi nimi prázdno. Nezáleží vůbec na tom, zda jejich filosofie jsou totožné či zcela odlišné. Každá duše si ke stavu hlubokého míru a lásky bez hranic jde svou vlastní cestou. Cíl je však jen jeden. Krásným příkladem bylo setkání a společná meditace Dalajlamy s papežem Janem Pavlem II. v jednom z pražských křesťanských chrámů.

Proto jsem přesvědčena, že nepřátelství mezi lidmi různých vyznání a názorů jsou spíše podobné generačním sporům a jsou tudíž těžko řešitelné v daném okamžiku. Naděje na smíření se posiluje časem a závisí na vývoji nezralejší skupiny. Ti moudří se přirozeně snaží pochopit druhou stranu , poznat nejhlubší zdroje její agresivity a obrní se trpělivostí.

Matoucí pro vnějšího pozorovatele je skutečnost, že v obou táborech můžeme najít příslušníky všech generací. Věk totiž nezaručuje zralost. Mnoho mladých lidí stačilo během krátké doby projít silnou a těžkou životní zkušeností a ocitnou se brzy na “východním pólu”. Je to však ještě komplikovanější: pokud nepřijmeme a nezpracujeme některou těžkou událost svého života, můžeme se i po předchozím stavu moudrosti na dlouho znovu propadnout do nezralejšího stádia.

Vzájemné pochopení mezi lidmi je mimo jiné blokováno četnými konvencemi. Snad nejsilněji je jimi deformována lidská emocionalita. Pláč, smích i hněv jsou přirozenými očistnými procesy pro liskou duši. Musí projít zdravým vývojem, aby mohly celoživotně působit léčivě, aby jejich intenzita byla přiměřená situaci. Pokud je člověk od dětství v těchto projevech namísto kultivace krutě omezován, vyvíjí se jeho city nezdravě a působí mu po celý život problémy. Jediná emoce, která v procesu zrání slábne, je prudký hněv. Ten je spojen pupeční šňůrou s ješitným “Já” a strachem ze ztráty pozemských jistot. Nekultivované potlačené emoce nelze očistit v dospělosti zvnitřněním. Takový postup je velmi nebezpečný, ohrožuje psychickou sílu. Nejprve musí dojít ke katarzi. Pokud k ní nedojde přirozeně skrze nějakou tragickou či extrémní životní situaci, je na místě vyhledat pomoc prožitkové psychoterapie. Teprve potom se může člověk v meditaci těšit ze svého bohatého vnitřního života.

Společenské konvence západního typu označují emocionální projevy za nevhodné a považují za moudrého jen toho, kdo se vůbec citově neprojevuje. Důsledkem takového chování je však deformace vztahů s ostatními lidmi. Potlačení emocionality má za důsledek invaliditu v mezilidských vztazích. Bez citů není možná skutečná blízkost, v komunikaci je člověk nečitelný a často jeho okolí dochází k mylným závěrům ohledně jeho postojů a citů. Nirvána je stav, kdy člověku kanou slzy z prožitku nevýslovného štěstí.

Představa o východním mistrovi, který nehne svalem v tváři, má přísný, kamenný výraz a neraeaguje na emocionální výzvy, je zcestná. Skutečný mistr září v srdci i v tváři. Je radost přimknout se k němu. Když se Dalajlama setkává s veřejností, směje se bez ustání, chová se až s dětskou přirozeností. Dotkne-li se bolavých témat tohoto světa, neskrývá pohnutí. Podívá-li se někomu do očí, každý vnímá jeho láskyplnost. .

Ten, kdo se snaží být přísně neemocionální a nutí k tomu druhé, má strach. Strach z blízkosti, strach z lásky. Jeho vnitřní síla není ještě v osobnosti dostatečně zakořeněná, je zatím pouhým teoretikem..

Cesta k mistrovství je dlouhá. Opírá se o osobní zkušenosti a statečnost v těžkých chvílích osobního života. Prověřuje se v obhajobě vlastní cesty. Zatímco zralý a moudrý může být i mladý člověk, mladý mistr je nonsens. Výjimkou opravdu převzácnou jsou mistři božské povahy. U těch je to však zjevné už při jejich narození, kdy je povolaní objeví a označí. A rodí se jen v Tibetu.

Pravé mistrovství nelze získat udělením certifikátu. Pokud se člověk něčemu s láskou a neúmorně věnuje přes dvacet let, má naději, že v dekádě mezi padesátkou a šedesátkou bude mít kvalita jeho díla mistrovské rysy. To je však teprve práh mistrovství. V tomto bodě si silně uvědomí vlastní malost a nedostačivost. O to silnější vytrvalost a vůle k sebezdokonalování se u něj může projevit. Mistr není nadčlověk. Je ve svém soukromí stejně nedokonalý jako jeho žáci či následovníci. Převyšuje je hlavně tím, že je ochoten své slabosti pojmenovat a dovolí žákům být svědky toho, jak s nimi bojuje. Činí tak s plným vědomím, že toho někteří z nich zneužijí, aby na něj zaútočili. Nevymlouvá se, nepovyšuje svá selhání na spirituální úroveň, nestaví se být dokonalým. Nebojí se konfrontace se svými odpůrci, má porozumění pro krutost, s níž ho zraňují žáci, kteří se mu snaží přerůst přes hlavu.

Skutečný mistr není ke svým žákům shovívavý. Nepodbízí se jim, dokáže být i velmi tvrdý, protože chce podpořit jejich růst. Dobrý žák pochopí, že je to vyznamenání, protože mistr vidí jeho potenciál a chce, aby ho nepromarnil. Ten, kdo se na své žáky jen usmívá, říká jim, co chtějí slyšet a mlčí o tom, co by se jim nelíbilo, systematicky vytváří pouto závislosti. Vytváří kolem sebe gloriolu dokonalosti a nedotknutelnosti. Je to obchodník a narcistický psychopat. Potřebuje, aby ho všichni obdivovali a zbožňovali, a ještě si za to nechává platit. Časem ho to zničí, protože ho žáci právem učiní zodpovědným za své neúspěchy.

Starý zenový příběh o mistru meče

Jeden mladík, chtivý cesty k umění meče, velmi obdivoval proslulého mistra a chtěl k němu do učení. Cestoval za ním přes celou zemi a zaklepal na dveře jeho skromného hospodářství. Když mu otevřel, vyhrkl: “Chci se stát vaším žákem!”

Mistr mu přibouchl dveře před nosem s tím, že o žáky nemá zájem. Mládenec ho týdny otravoval prosbami, až ho přijal s tím, že od něho vyžaduje absolutní poslušnost. Žák nadšeně souhlasil. Další měsíce musel dělat ty nejpodřadnější práce v hospodářství a mistr s ním vůbec nemluvil. Když se ho ptal, kdy už se začne konečně učit, mistr jen zahučel “Jestli se ti u mne nelíbí, nedržím tě. Já jsem o tebe nestál.”

Pokračoval tedy v přidělených nepříjemných činnostech. Začal však při nich dostávat nečekané kopance a pohlavky. Vždy, když se otočil po útočníkovi, nikoho neviděl. Začal být v neustálém střehu, ale nikdy nikoho nenachytal. Rostl v něm hněv vůči mistrovi, dobře věděl, že mu to strádání způsobuje on.

Jednoho večera si mistr vařil polévku v kotlíku a jako obvykle se tvářil, jako by žák vedle něho nebyl. Ve chvíli, kdy odklopil poklici a labužnicky nesl lžíci k ústům, mládenci došla trpělivost, popadl poleno a chtěl mistra udeřit. Poleno udeřilo do briskně nastavené pokličky a ve vzteky otevřených ústech mladíka se ocitla lžíce s polévkou. Zahanbeně se stáhl do kouta místnosti. Mistr po chvíli s úsměvem tiše poznamenal: “Možná teď přišel čas, kdy tě začnu učit”.

V roce 1990 jsem měla tu čest, že jsem byla v Praze přáteli z budhistické společnosti pozvána na setkání s Dalajlamou. Bylo nás v malém sálku asi šedesát, seděla jsem asi pět metrů od Jeho Svatosti, dívala jsem se na něj z boku. Měla jsem další týden mít živé vysílání spirituální povahy v televizi. Usmyslela jsem si, že poprosím o mantru pro naši zemi, která právě vybředla z dlouhých let totality a s tou mantrou budu ve vysílání pracovat. Setkání s Jeho Svatostí totiž mělo obsahovat také prostor pro otázky a odpovědi. Nedošlo však na ně, protože hned po strhující promluvě o buddhismu a jeho podstatě se Dalajlamův doprovod začal zdvihat s tím, že Jeho Svatost má další program. Propadla jsem panice. Všechno ve mně volalo: “Tu mantru! Potřebujeme mantru!” Ano, už jsem slyšela, že Dalajlama odpovídá na otázky, které nejsou vysloveny. Až do této chvíle jsem tomu však asi moc nevěřila. Otočil se ke mně se svým šibalským úsměvem a pravil. “Žádná mantra ti nepomůže. Jedině rozhodnost a trpělivost (Resolvedness and Patience) ”. Málem jsem omdlela. Pak mi došlo, že to nebyl jen záhlavec, ale skutečná mantra. Dalo by se to také interpretovat tak, že musíme vědět, co chceme a nechtít to hned. Škoda, že jsme si to nevzali všichni dost k srdci. Byli bychom mnohem dál.

Patricie