|
Podstatou mé práce je nasvícení lidského příběhu z nejrůznějších perspektiv a z toho vyplývající harmonizace pohledu na jeho témata, odlišení podstatného od nepodstatného. Pokud tak neučiníme, snadno se nám stane to, co lakonicky označuji příměrem "kozí bobek zastínil celý obzor".
Jsem lidskými příběhy oslněna, prostoupena, stávají se součástí toho mého, zároveň mě nutí vnímat i zprostředkované příběhy prizmatem této pracovní metody. Jedním z těch, které mě dlouho fascinovaly, byl život Michaela Jacksona. Nebyla jsem nikdy jeho nadšenou fanynkou. Oceňovala jsem geniální pohyb a bezchybnou intonaci, strhující hudební energii. Zaujatá jsem však byla především jeho životní cestou - z ničeho ke slávě a zároveň k velkému utrpení. Očima psychologa jsem viděla bytost, která se zoufale snažila vynahradit si neradostné a ztracené dětství vytvořením pohádkového světa, v němž bude šťastná nejen jeho dětská duše. Jako by toužil nasytit touhu zástupů dětí, které chtěl vybavit do života zázračnými prožitky. Bylo to však interpretováno jinak: zlobně, nepřátelsky, krutě. Nemohu potvrdit ani vyvrátit pověsti o jeho pedofilii. Kolem soudních procesů se však točilo podezřele mnoho peněz. V těch dobách jsem viděla Michaela jako štvanou zvěř. Člověka, který platí za svou výjimečnost, kterého se snaží závistivý, destruktivně uvažující svět vytrhnout z bezpečí jeho pohádkové říše. Viděla jsem v něm vyděšené dítě, v jehož očích nebyla stopa dospělosti, jen bolest z krutosti tohoto světa. Již dlouho předtím mi lascivní prvky v jeho tanci - ta proslulá ruka na genitáliích - připadaly totálně nedospělé. Byla to jakási snaha vydupat z dětství alespoň pubertu, hra na vysněného muže, který svou samčí sílu nebude muset nikdy v praxi dokazovat. Jeho pozdější otcovství bylo virtuální - opět šlo o naplnění jeho touhy přivést na tento svět bytosti se zázračným, pohádkovým dětstvím.
Připomněl mi řadu mých pacientů, kteří i v dospělosti mají tělo obývané nevinnou, dětskou duší. Také oni jsou konvenčním okolím tvrdě nuceni k transformaci v silné a odolné zralé osobnosti, jakkoli je na první pohled zřejmé, že je takový úkol zabije. Často bývají v něčem výjimeční, nadaní. Potřebují něhu, pochopení, účast. Nemohu jim ji sama plně poskytnout - potřebovala bych pro ně nějakou českou Zemi - Nezemi.
Plastické operace, které Michael absolvoval v touze splynout se svým pěveckým idolem - Dianou Ross - byly opět dětskou snahou dotknout se štěstí, vyjádřit lásku, učinit zázrak. Jeho pokožka, nemocná vitiligem, se proměně v idol bránila, tenčila se, chřadla a postupně z něj činila zoufalý přízrak. Jeho strach z infekce byl částečně opodstatněný, přerostl však ve fobii, v níž se sečetly všechny útoky a zášti, které musel snášet. Zprávy o jeho postupném chátrání a drogových závislostech pak nebyly vůbec překvapující.
Šla jsem se proto podívat na film This is it, sestřihaný posmrtně ze záznamů zkoušek před velikým návratem na scénu... Trošku jsem se bála, že to bude nějaká vyumělkovaná lichotivá limonáda, byla jsem však velmi příjemně překvapena. Shlédla jsem objektivní, civilní dokument, třebaže byl bezpochyby vytvořen těmi, kdo ho měli velmi rádi. Jejich láska se však projevila jen v jemnosti a ohleduplnosti. Jeho slabost a vyčerpání jsou ve filmu patrné, není tu však krutě svlékán z kůže, není cítit ten odporný bulvární hlad po senzaci.
Fascinující je skutečnost, že je to obrovská show, která se koná pro hrstku lidí - účinkující a štáb. Namísto šílícího davu tu aplauduje deset či dvacet opravdově nadšených lidí, kteří jsou součástí toho díla. Radují se ze společné věci. Promlouvají tu mladí lidé z různých koutů světa, kteří jsou nefalšovaně okouzleni skutečností, že byli Michaelem vybráni jako tanečníci. Pro mnohé to bude až do konce jejich dnů nejšťastnější období života. Jejich radost, zaujetí i obdiv k M.J. je nestrojený, dětsky opravdový, žádná hysterie tu neprosakuje na povrch. Lze cítit komorní, láskyplné, radostné ladění spolupráce všech zúčastněných. Jsme v hledišti i v zákulisí zároveň, začíná se nás to také týkat osobně…
Michael i přes svou evidentní fyzickou zchátralost a slabost se tu chvílemi vypne k neuvěřitelným tanečním výkonům. Celou bytostí tu uskutečňuje svůj sen - sen o zachráněné planetě, sen o probuzení lásky v lidských srdcích. Na rozdíl od dřívějších vystoupení tu už není tolik prvoplánových, kýčovitých sdělení. Konfrontace s civilním projevem Michaela na zkouškách přináší překvapující poznání: on to myslel doopravdy! On se to dokonce snažil žít! Nejvíce se to projevuje v okamžicích, kdy opravuje chyby nebo sděluje hudebníkům a tanečníkům své představy o daném prvku či momentu představení a žádá je, aby mu vyhověli. Najednou je velice silný, vzbuzuje respekt, je vidět, že zcela jasně ví, co chce. Přitom je však neustále zdvořilý, laskavý. Nezapomenutelný je okamžik, kdy prosí účinkující o změnu slovy: "Prosím, udělejte to tak, musím to po vás chtít, je to pro dobro věci." Stejně působivý je moment konfliktu se sebejistým klávesistou, který není ochoten něco měnit, nechápe požadavek, je zjevně uražený a agresivní. M.J. ho svým nenásilným způsobem komunikace velmi rychle zklidní a otevře ho k ochotě vyhovět. Není to nic vyumělkovaného, je to přirozené, pravdivé - ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že jeho laskavost není předstíraná, že je hluboko vrostlá do jeho duše.
Nepíši toto zamyšlení jako ódu na M.J. Jen nepozorný čtenář by to tak mohl pochopit. Pokouším se tu nabídnout své vidění tohoto příběhu k inspiraci pro naše vnímání druhých. Je tak snadné někoho rychle odsoudit jen proto, že mu nerozumíme. Tomu se říká xenofobie. Michael kdysi řekl: "Moje kůže je bílá, protože mám vitiligo. I kdybych byl bílý jako sněhulák, zůstávám barevným Američanem." Nestačilo to. Barevní i bílí měli dost dobrých důvodů uštvat ho k smrti.
Potřebujeme se naučit zřít, nikoli jen hledět, pronikat k podstatě osobnosti, k jejím skutečným motivům a úmyslům. To se nám podaří jen cestou empatie - vcítění. Vezmi moje oči do svých a zkus pochopit, jak vidím svět já. Potom najdeš snadno cestu, jak mi nabídnout svůj úhel pohledu a stát se mi ještě bližším.
Kdykoli pronikneme k podstatě lidské bytosti, najdeme jen dobro. Je to materie, z níž jsme utkáni. Je to pravda o našem srdci. Snadno zabloudíme ve své mysli, ve svém chování a konání. Stále chybujeme. Zlý úmysl je vzácnost. Pýcha, hloupost, nevědomost, mylný úsudek jsou nejčastěji důvodem ke zlu v našich činech. Potřebujeme si na druhých všímat také jejich dobrých stránek, jejich úspěchů a něhy v duši. Pokud laskavost, to světlo našich srdcí bude víc a víc prosvítat na povrch, pokud nevinné, důvěřivé a bezelstné dítě v nás bude účastno našich rozhodnutí, budeme si lépe rozumět. Jistě v tomto textu najdete mnoho chyb a nepřesností, snadno mě můžete obvinit z nedostatku potřebných znalostí k tématu. Přečtěte si, prosím, také moje úmysly.
Šťastný nový rok, moji milí.
Patricie
|
