|
Těžké časy, hluboké krize, stavy zoufalství – to vše jsou vlastně nejslibnější okamžiky lidského příběhu. Je vysoce pravděpodobné, že jsou předehrou k časům šťastným, pocitům naplnění a stavům blaha. Když se dosytosti vyzoufáme a protrpíme k bezvýchodnosti, protrápíme se na pokraj chuti skoncovat se životem, je nejmoudřejší začít obracet minci života na druhou, slibnou stranu. Jakmile nám dojde, že tuto možnost máme, začneme pomalu na svět nahlížet osvěženýma očima. To způsobí, že nevědomky otevřeme dveře světlu, aby začalo pomalu vstupovat do krajiny našich smutků a odkrylo vše, co se může léčivě dotknout poraněné duše. Začínáme ji naplňovat radostnými očekáváními, ohlížíme se po nadějích. Naše rozhodnutí se nenápadně začínají řídit motivy, které směřují k vděku, radosti, něze.
Není hned vyhráno. Krize, strach, zoufalství – to jsou hluboké jámy, z jejichž dna vidíme jen nepatrný kousek oblohy. Čím déle jsme v nich uvězněni, tím více jsme ochotni uvěřit, že nebe není větší, stejně tak jako prostor, který máme k životu. Potřebujeme se k poznání, že nebe je nekonečné, stejně jako svět, který protíná naše cesta, vydrápat nahoru po strmých stěnách. Musíme překonat strach a bolest a osvobodit se od toho, co nás do jámy uvrhlo. Mnohdy nám nezbyde než osvobodit se od sebe sama, od svého toužení i zmarněné lásky.
Na přetěžké cestě vzhůru, k okraji jámy, se už začínají dít slibné věci. Rozhlížím se po svém malém světě a vidím, že i on je plný radostných očekávání. Dva manželské páry, které považuji za své nejbližší přátele, se dívají vstříc novému životu. Zatím spí v lůně žen a rozjasňuje tvář jejich mužů. Šťastné čekání, hra se jmény pro ratolest, soucit s nevolnostmi nastávajících maminek – to vše mne na chvíli obklopilo, abych se nadechla i ke své naději.
Nebylo a nebude mi dáno stát se matkou, a přeci do mého života vstoupilo miminko. Narodilo se 22.10. císařským řezem spolu s dalšími třemi brášky a třemi sestřičkami. Našlo si mě, když bylo ještě u maminky v bříšku. Bylo to jednoho osamělého večera v Rynarticích. Přepadl mne strach z prvních vánoc „nezávislé“ ženy. Po chvíli jsem cosi hledala na internetu a vzpomněla jsem si, že jsem pomýšlela na zlatého retrívra krémové barvy... Na třetí stránce toho odkazu jsem našla chovatelku, která byla pro mne na první čtení i pohled blízkou bytostí. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím: fenka Bailey je těhotná, štěňátka se mají narodit kolem 20. října a do nové rodiny půjdou na vánoce! Čtvrtý vrh – jméno má začínat na D – hned mi na mysli vytanulo jméno Damián (spolu s Kosmou patron lékařů, léčitel). I přihlásila jsem se a řekla, že, bude-li tam statný pejsek s černým čumáčkem, je to můj Damián. Nakonec to vůbec nebyl ten největší, ale ten, kterého jsem viděla ve snu. Ještě slepý a „nechodící“ se nebránil mé blízkosti, dokonce mi spokojeně usnul na klíně. A tak studuji příručku „Od štěněte ke psu“, zatímco mé kamarádky čtou „Od početí k porodu“. Máme si o čem povídat, máme trému – jak to budeme zvládat. Moc jsme se nasmály, když jsme ty dvě knížky položily vedle sebe.
Také jsem zakoupila „eliptický trenažer“, každé ráno na něm půl hodinky plavně běžím. A jsem v dalším radostném očekávání. Z klimakterické zavalitosti se začíná klubat docela přijatelné tělo :-). Pouštím si k tomu dovádění samozřejmě hudbu. Onehdy se mi povedlo objevit terapeutický song. Skvělí černí bratři Holmesové zpívají „Tenhle vlak nejede nikam v mém životě... potřebuji změnu... jestli mě miluješ, nasedneme do vlaku, který někam jede...“
Za kapitolu krásných ztrát jsem se odměnila sérií přednášek o východiscích z deprese. Vlastně jsem se jimi potrestala v tom nejlepším slova smyslu. Jsou do hloubky prožité a je to opravdu dobrý zdroj vtipů a legrace. Nikdy mě nenapadlo, že může s tím tématem být tak veselo. Moc mě to baví, protože mohu nabídnout sama sebe jako terč. Není to důvod k beznaději, ale příležitost k bezuzdnému veselí.
Hlavní přívětivá změna přichází tehdy, kdy se znovu naučíme očekávat dobro namísto zla, a tím ho začneme přitahovat. Osmdesátá léta se v Americe nesla v duchu „pozitivního myšlení“, z něhož se – jako ostatně ze všech dobrých psychologických objevů – brzy stala posvátná kráva, zaklínadlo, klacek k úderu po hlavě bližního. Trošku si to lidé začali plést s pozitivním tvářením se, neřku-li s přetvařováním. Výsledkem byl umělohmotný bezduchý trvalý úsměv a promarněná inspirace. Přesto je podstata tohoto konceptu úžasná. Má-li to být opravdové, musí se hluboko v našem srdci i mysli uhnízdit nezlomná důvěra v dobro a lásku jako pralátky, z nichž je vesmír utkán. To je jediná cesta k aktivaci duchovního rozměru lidského příběhu. A hle – není nepřijatelná pro žádné náboženství.
A tak se dětsky těším na to, že mi Damián pomůže posílit a rozzářit důvěru v dobro a lásku, na nichž jsem až na práh zmaru stavěla příběh své duše.
25. listopadu Damián zemřel. Měl vodnatou hlavičku, jak se ukázalo. Je to pro mne moc smutné, jiného pejska nechci. Jsem ráda, že ve svém kratičkém životě měl svého milujícího člověka, pro kterého byl nejbližší bytostí. Moji Samíčci se o něj v psím nebi určitě dobře postarají.
Patricie
|
