PhDr. Patricie Anzari, CSc.

O vánocích a na přelomu roku se snažíme více než kdy jindy být na blízku těm, které máme rádi. Vánoční svátky jsou uspořádány v závislosti na velikosti a soudržnosti rodiny, na Silvestra však nevědomky činíme inventuru svých přátelských vztahů. V našem srdci a hlavě proběhne jakýsi konkurs a my si vybereme, s kým toužíme chvilku být a máme naději cítit se dobře. Oslovíme vybrané a odpovědi, které přijdou zpět, občas ukážou, že na druhé straně není zájem tak silný jako na té naší. Uložíme si tu zprávu do paměti a příští rok už asi těžko zavoláme, stejně tak nemůžeme čekat napřesrok telefon těch, které jsme právě odmítli.
Bylo by jistě hodně zajímavé vědět, proč nás někdo pozval či nepozval, které naše vlastnosti jsou pro přátele a známé atraktivní či odpuzující. Není asi snadné překousnout, když si na nás vůbec nikdo nevzpomene. Důležitá je filozofie skupiny lidí, kterou tvoříme, či která nás přizve. Jasně to ukáže, v jakém světě se pohybujeme, čemu ve svém životě dáváme přednost.
Například někteří lidé, vázaní na tradici, absolvují opět stejný scénář i přes to, že přátelé, s nimiž tyto dny tráví od nepaměti, prošli jimým vývojem než oni sami, a tak si rok od roku méně rozumí. Nevyužijí však atraktivnější možnosti, protože porušením zvyklostí by jejich život prošel zřejmě zemětřesením, které by těžko přežili. Ztratili svobodu, necítí se pohodlně, jsou však na takové pocity zvyklí i v jiných situacích, kde také dávají přednost opakování známého. Jiní jsou zas dobrodruhy z podstaty, a tak se snaží vybrat podle výše adrenalinových hodnot programu. Většinou nasbírají thrillerové příběhy pro vyprávění v příštím roce.
Někdo nesnáší „stádnost“, silvestrovské oslavy proto ignoruje a zásadně ten den chodí spát v devět večer s tím, že ten randál o půlnoci nějak přežije.
Vánočních a silvestrovských scénářů je nepřeberné množství – jen se snažím inspirovat čtenáře k zastavení nad jeho vlastním a ke čtení zpráv, mezi řádky ukrytých.

Já jsem se v těch posledních dnech roku opět utvrdila v přesvědčení, že je dobré mít plány a směr, ale je k tomu také nutná ochota k přijímání nečekaných změn a flexibilita. Ti, kteří četli můj předchozí pozdrav, vědí, že jsem si měla na vánoce přinést domů štěně zlatého retrívra Damiána. Byl to vlastně takový typicky egocentrický program – „nechci být sama, potřebuji vedle sebe živou duši“. Damiánek se však odebral na věčnost dříve, než jsem si ho mohla domů vzít. Byl to šok a zároveň přímá výzva k hledání poselství té události. Nakonec jsem se rozhodla pro „opačný“ směr vánoční cesty.

Štědrý den jsem neošidila - strávila jsem ho s maminkou, blízkými příbuznými a živou vzpomínkou na tatínka. Bylo to mírné, láskyplné, nadějné. Ještě v noci jsem se vydala zpět do Rynartic a stihla půlnoční mši v Růžové. Kostel byl plný, hudba krásně nejistá a půvabně rozladěná. Zavřela jsem oči a v duchu procházela zdejší kostelní stezky s našimi předky, v jejichž obcích nebyl stánek Boží. Taková událost jim stála za krkolomnou cestu v mrazu a sněhu. Potřebovali napojit svou duši, rozjímat, usebrat se v hluboké modlitbě. A tak jsem učinila. Pocítila jsem tu nehynoucí lásku, která nás stále hýčká a nese v náruči. Není nutné trvat na dokonalé formě, stačí jen dovolit světlu, aby vstoupilo. V jeho záři alespoň na chvilku jasně spatříme smysl své radosti i bolesti, lásky i osamění. A zaradujeme se, že se nemusíme vzdát, protože cesta vede dál.

Boží hod jsem oslavila v Domě svaté rodiny v České Kamenici, kde nacházejí přístřeší bezdomovci a mladí lidé, kteří strávili dětství v ústavech a neumí zvládnout samostatný život. Paní ředitelka pozvala i hosty z řad občanů a našla pro mne šikovného amatérského varhaníka – studenta techniky. I zpívali jsme všichni spolu koledičky a já jsem slovem doprovázela to setkání. Došlo mi, že Ježíšek byl také bezdomovec, a tak je toto místo jedním z nejvhodnějších pro oslavu jeho příběhu. Člověk bez přístřeší není vyloučen z možnosti činit zázraky. Nejen jako Ježíš, ale i jako ten muž, který v popelnici objevil a zachránil novorozence, později pojmenovaného Vendelín Čtvrtek.
Na Štěpána jsem uvařila veliký oběd pro maminky a děti z azylového domu sv. Maří Magdaleny a odpoledne tam za námi přijela se svou rodinou přítelkyně Veronika, s níž pořádám pohádkové neděle. A znovu se zpívalo... Dětské hlásky hladily duši a já věřím, že jejich příběhy jsou zachráněny díky láskyplné péči úžasných žen, které tam jejich maminkám pomáhají najít cestu.
Nakonec byly ty svátky roku dvoutisícího sedmého nejbohatší, jaké pamatuji.
Před koncem roku se ke mně začali sjíždět mí nejbližší přátelé, takže jsem zas měla koho hýčkat a z koho se radovat. Denně jsme chodili na výlety rajskou krajinou Českého Švýcarska. Potěšili jsme se ledopády i Jeskyní víl. Pak napadl sníh a ostříbřil větvičky. Procházky se staly ještě pohádkovějšími. Ťapal s námi dvanáctiletý voříšek Ben, který byl též bezdomovcem a moji milí Jana a František ho vysvobodili z psího azylového domu. V lůně Káti s námi putovalo nenarozené děťátko, podobné s námi zpívalo na Štěpána ve Verunce. A tak se všechny příběhy proplétají a navzájem inspirují i doplňují.

Na Nový rok všichni odjeli a bylo pusto. Tak jsem se na týden stala chůvou čtyřleté fence Florince, abych umožnila jejím páníčkům zimní dovolenou a sama si splnila to přání mít vedle sebe živou duši. Za týden bude možná zase smutno. Nebo se stane něco nečekaného. Nebo budu veselá až běda. Nebo nebudu sama. Nebo budu ráda sama. „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co na tebe vyjde“, řekl Forest Gump. A tak jsem zvědavá a snažím se být připravená.


Šťastný nový rok, moji milí.