|

Setkávám se s nepřeberným množstvím příběhů na své cestě terapeutky a přítelkyně. V poslední době jich bylo několik potemnělých a já jsem pomáhala hledat cesty, které vedou k vzplanutí jiskřičky radostné životní energie, schopné prosvětlit celý vesmír. Radost, vroucnost, nadšení – pocity, které mají příchuť vzácnosti a nedosažitelnosti. Bez nich však nedosáhneme naplnění, štěstí. Jsou živy z povzbuzení a skutečnosti, že někdo věří v naši sílu a schopnosti. Mohou být čitelné z každého našeho gesta a slova, mohou však být ukryté hluboko na dně křehké duše nesmělého člověka.
Jak se stane, že vzplaneme, zapálíme se pro něco, pro někoho? Děje se to ve chvíli, kdy jsme otevření, vnímáme vesmír a cosi brnkne o strunu našeho srdce... Je to začátek krásné a nelehké cesty. Oheň září, žhne, tančí a také spaluje. Podporu a důvěru nemůžeme chtít dostávat po celou dobu. Plápolání je zprávou o síle, a ta si již podpory ani povzbuzení nežádá. Brzy začneme být podezřelí všem otráveným ze života a budeme se muset obhájit.
Známe příběhy těch, kteří dokázali cosi převratného na poli vědy či umění. Málokterému z nich se stalo, že by jeho cíl byl hned zřejmý světu. Mnozí zemřeli v zapomnění, aby až po létech lidstvo objevilo světlo, které jejich plamen po sobě nesmazatelně zanechal. Podíváme-li se blíže do jejich duše, vidíme vlastnosti jako je nezlomnost, vytrvalost, víra v dobrý konec, posedlost cestou k cíli, vášeň srdce, schopnost hlubokého soustředění...
Vidím Vincenta, jak buší štětcem do plátna a barvami, z nichž krev vře, maluje své sny a vidění Boha i zoufalou touhu po lidské blízkosti. Dustin Hoffman se proměňuje fyzicky i psychicky ve stovky postav, pokaždé posledlý úkolem, schopen nastudovat celé vědní obory, aby svou postavu pochopil do hloubky. Mozart s geniální lehkostí plodí gejzíry radosti, aniž propadne povrchnosti a ve finále popíše cestu na onen svět se vší tíhou i nadějí. Frederick G. Banting obětuje všechny radosti života, aby vášnivě a nezlomně dosáhl úspěchu v léčbě diabetu objevením insulinu. Snese pohrdání i krádež slávy, ale nevzdá se své touhy zachraňovat životy. A tisíce dalších vášnivců dláždí cestu pokroku, krásy, moudrosti. Každý z těch příběhů se zakusuje do srdce a provokuje k následování.
Tajemství receptu „jak hořet a nevyhořet“ je ukryto v rozměru skutečně duchovní povahy. Musí totiž pro nás být cennější a důležitější cíl a smysl cesty, než uznání, ocenění, pochvala, obdiv. Naše ego se musí naučit hladovět. Potřebujeme velkorysost a ochotu riskovat, rozpřáhnout křídla a letět do neznáma. A toho se přirozeně bojíme. Stále chceme nějaké jistoty a ujišťování, že nás čeká úspěch, že neriskujeme nadarmo. Takového potvrzení se však nedočkáme nikdy. Ani na ně nemáme právo. Kráčíme-li při zdi a chceme-li se cítit v bezpečí, nemůžeme si klást vysoké cíle ani se snadno radovat. Přijali jsme tím totiž tolik omezení, že se nelze volně nadechnout.
Pocity smyslu, radosti, pulzujícího života jsou závratně krásné a stojí za všechny zkoušky a oběti, které na oltář plného života musíme položit. Milovat něco či někoho znamená nepočítat, co získám a o co přijdu. Odvykli jsme si věřit svému srdci a tak ztrácíme štěstí a pocit smyslu jen proto, že náš mozek – ďáblův advokát – vše zpochybní a zlomí nám křídla. Láska neumí jen hýčkat – také se ztrácí, bolí, stává se nedosažitelnou, znovu nás vezme do náruče a znovu pustí z výšky na tvrdou zem. Přes všechno utrpení, které v sobě přirozeně obsahuje, není bez ní nirvány, blaženství, krásy. Láska není uvěznitelná, nedá se vlastnit, ani spoutat. Hoří, plápolá, může spálit. Září a dává křídla, když se jí poddáme a staneme se ohništěm.
Mýlíme se, chybujeme, propadáme se a znovu vstáváme. Světlo je na konci tunelu. Světlo je první a poslední, co na tomto světě uvidíme. Na počátku toužíme žít a přežít, jsme plni radosti a odvahy, důvěry a nadšení. Je moudré nezabít dítě v sobě. Zobáčky otevřené dokořán zpívají ódu na život, křídla ještě nikam nedonesou a už se třepetají v příslibu dalekých cest. Žízeň po životě, láska k životu, víra v život, svěcení života, velebení života, naplění životem... Nikdo živý nemůže říci, že v něm uhasla i poslední jiskřička. Někde nablízku stojí Někdo, kdo dýchne do ohniště a plamínek se vztyčí k nebi. Ten Někdo do té služby může poslat kohokoli z nás.
|