|
Patřím k těm, kteří se dívají raději dopředu než zpátky. Minulost mě zajímá jen jako zdroj cenných informací, inspirací a varování. Budoucnost mě vzrušuje, nadšeně prožívám proces jejího zpřítomnění. To vysvětluje, proč se moje práce s lidskými příběhy hodně opírá o pohledy do budoucnosti. Ráda kladu sobě i druhým otázku: „Jaký je tvůj sen, k jehož naplnění směřuješ?“ Potřebuji být s lidmi na cestě za jejich sny. Potřebuji podpořit ty, kteří před sebou sen nemají, aby ho stvořili. Ne jen tak ledajaký, povrchní, hmotný, přízemní, naivní sen... Otvírám s nimi ten, který je v harmonii s jejich osobností, s jejím potenciálem, zaměřením, duchovním laděním. Takový sen dává příběhu směr a člověku sílu překonávat překážky a těžkosti, odhodlání nenechat se odradit vlastním selháním. Na cestě za jeho splněním není místo pro zbabělost, ani pro nepoctivost. Přináší radost i nadšení, ale také zklamání a utrpení. V čase bolesti zrajeme, zdokonalujeme se, v čase radosti se posilujeme pro další úkoly.
Někdo má sny tak odvážné, úžasné a smysluplné, že se k němu na jeho cestě připojí další souputníci, ztotožní se s ním a pomáhají mu v jeho naplnění. Občas se pak stane, že v cíli se na svého inspirátora a vůdce rozzlobí a opustí jeho i dílo, protože neunesou skutečnost, že jde o společný majetek a světlo úspěchu sklidí především autor ideje. Skutečná duchovní velikost je velikostí nikoli vůdců a tvůrců, ale anonymních dělníků na cestě, kteří kladou před vlastní věhlas radost z toho, že pomohli na svět něčemu, nač mohou být hrdí... Bez nich se neuskuteční nic velkého.
Na mé cestě za snem – být něco platná těm, kterým chybí podpora, účast, blízký člověk, který věří v jejich sílu – jsem potkala řadu lidí, kteří se ocitli ve svém snu. Začali být k neuvěření šťastní, protože se jim splnilo, v co ani nedoufali.
 Několik osamělých mužů potkalo partnerku, která otevřela jejich okoralé srdce, někteří se dokonce dočkali dětí po své čtyřicítce, kdy už se zdálo, že na potomky už myslet nebudou.
Řada žen v čase uvadání znovu rozkvetla a zazářila nevídanou krásou zralosti.
Jiní lidé našli své dílo, rozhodli se mu s láskou věnovat a rozzářili se pocitem užitečnosti.
Jiní překonali své závislosti a zkrásněli, začali žít čistě a smysluplně.
Dalším se podařilo překonat skepsi a strach, osvobodili se od duševních či tělesných nemocí.
Někteří se smířili se svými rodiči, jiní s dětmi, další s tchýněmi...
Někteří našli sílu k omluvě a vstřícnosti a oživili své vyhaslé vztahy.
Mnoha dětem se prosvětlil život probuzením jejich rodičů k vděku za život.
Někteří mladí lidé počali své děti v posvátné pokoře, stali se rodiči ještě před jejich narozením.
Mnozí moudří dokázali doprovodit své blízké na cestě na druhou stranu s láskou a mírem v duši...
Asi bych se rozvzpomněla na další a další příklady, za každým z nich je příběh, na který se nezapomíná. Všechny se mi připomínají v těch chvílích, kdy se sama prodírám nehostinnou krajinou, plnou trnitých keřů. Hanbím se, když na chvilku ztratím naději, zároveň však vím, že tím dostávám příležitost pochopit zevnitř duši těch, kteří si zoufají. Lépe pak nacházím cesty, jak pomoci sobě i jim vyváznout z tenat smutku. Nedávno ze díky tomu zrodila moje nová meditace „Cesta ze smutku – Cesta z úzkosti“. Po dlouhé době jsem si sedla do studia a otevřela se jako za starých dobrých časů v rozhlase. Slova jako by proudila přímo z mého srdce. Nebylo třeba jediné zastávky, opravy. Nahrávka je hotová, teď se ještě musím hodně snažit, abych mohla CD vyrobit. To je krásný úkol...
Na počátku devadesátých let jsem vedla workshop ve Francii. Konal se na statku v oblasti Massif Central. Vlastníky a zázemím pro pobytové programy byli milí manželé středního věku. Jednoho večera jsem seděla v útulné jídelně, rozhlížela se kolem a s obdivem si říkala: „Ti jsou úžasní! Jak jen dokázali stvořit tak nádherné místo? To bych byla přešťastná, kdybych něco podobného dokázala... ale je to nad mé síly.“ Cesta k rynartické „chaloupce“ trvala dvanáct let od toho okamžiku. Dodnes se mi nechce uvěřit, že jsme to dokázali. Je to živoucí bytost, schopná stvořit zázrak (na fotografii sedí na hřbetě slona na Srí Lance manželé Jana a František, kteří se do sebe v Rynarticích zamilovali a naplnili tak své sny o lásce a blízkosti. Znali se dobře, protože se na mých programech potkávali roky. Teď si splnili sen o cestě. Kéž se jim splní i ten další...)
Sedím v nádherném sále splněného snu a vnímám jako poctu, že mne vychovává, prověřuje, oblažuje. Přivedl do mého života mnoho blízkých a krásných lidí a nechal je pak svobodně odejít. Povzbudil mě k lásce k zahradě a dovolil mi proniknout do jejích tajů. Uvedl mě do ptačí říše a nadchl pro ornitologii...
Naučil mě rozumět ústřednímu topení, čističce a řadě dalších technických problémů. Lekce mi uštědřuje tím, že se mu něco porouchá. Způsobil mi mnoho dobrého...
Ukazuje mi nejcennější pravdu lidského života:
Splněný sen v sobě obsahuje i starost, bolest, oběti a odříkání, protože o něj musíme pečovat, hýčkat ho, dokazovat, že jsme to s ním mysleli doopravdy...
|
