PhDr. Patricie Anzari, CSc.

O slunovratu se mým blízkým přátelům – Kátě a Míšovi – narodil Jonáš. Když jsem uviděla tuto podobenku, která zachytila jeho první spánek, začala jsem rozvíjet v duchu fantazie o tom, co se může odehrávat v jeho snech. Ponechejme stranou vědecké výzkumy spánku a eventuální pochybnosti o tom, zda novorozenec má už dost odžito na to, aby jeho podvědomí plodilo sny. Mě samozřejmě ihned napadne, že má za sebou to nejdůležitější – přechod z duchovní existence do fyzické formou vtělení při oplození. Následovalo devět měsíců života v lůně šťastné maminky a mnoho dojmů zprostředkovaných skrze ni z okolního světa: tatínkův hlas a letmé doteky, přítomnost dalších lidí, kteří jeho příchod očekávali a občas ho i s maminkou objímali... Několikrát prožil maminčiny úzkosti – je totiž lékařka, a tak ví příliš mnoho o tom, co by se mohlo stát... Pak přišlo zrození – drama boje na život a na smrt. Proti těmto zázrakům je pozemský život trošku nezajímavý, třebaže dokáže připravit – nahlíženo žabí perspektivou Ega – mnohá dramata.

Tady spinká chviličku po narození se zaťatými pěstičkami, jako by v nich chtěl podržet spojení s jinými světy, z nichž k nám zavítal a ještě si je pamatuje. Budou mu brzy uzmuty trojrozměrným uspořádáním, aby se k nim během života složitě znovu prokousával. Ještě vnímá, že leží v dlani Páně, hýčkaný, milovaný, vítaný, v naprostém bezpečí. Bude to tak po zbytek jeho pozemského příběhu, třebaže mnozí lidé z okolního světa a možná i on sám budou přesvědčivě boží existenci popírat. Srdcem mi proběhne modlitba za to, aby právě on byl tím, kdo to spojení nepřetrhne a díky tomu bude silný, nebojácný, klidný a láskyplný.

Je před ním cesta, na níž bude krok za krokem poznávat tento svět a vytvářet si na něj názor. My, kteří budeme kolem, se budeme ze všech sil snažit podělit se s ním o vše, co nám připadá důležité a cenné. Bude z toho mít občas pěkně zamotanou hlavu, protože každý z nás to vidí jinak.

Nejprve bude objevovat množnosti svého těla a pěti smyslů. Ještě před narozením k němu doléhala píseň jeho života – nádherná balada v podání laponské hudebnice a šamanky Mari Boine. Píseň o severské pramáti, která uchovává nejvzácnější hodnoty kultury Sámů. Je vřelá, umí naslouchat, vyprávět příběhy, starat se. Je poslední z těch, kdo ještě mohou ukázat cestu. Tak do Jonášova příběhu vstoupila i Božská matka. Napadá mě, že se ten chlapeček nebude mít na co vymlouvat... Třeba se ani vymlouvat chtít nebude...

Bude ležet a dívat se na nás. Po pár měsících se posadí a všechno bude jiné. Pak objeví samostatný pohyb – nejprve bude svět prožívat z perspektivy čtyřnožce, poté se vzpřímí... Bude objevovat zázrak sdílení, tajemství jazyka. Dlouho bude trvat, než ho lidé začnou brát vážně. Dlouho bude „ten malý, který ničemu nerozumí“. Jak je to legrační – teď přeci ví mnohem více než my všichni dohromady.

Jonáš spí v nevinnosti, kterou bude těžké ubránit. Ve stejnou dobu někdo o pár let starší týrá své rodiče zavilým odmítáním čehokoli, jiný už se naučil lhát, další i horší věci. Desetiletý kluk křičí na svou matku, že je hnusná a nenávidí ji jen proto, že mu nechce dovolit čučet do počítače i po půlnoci. Sedmnáctiletý krade prarodičům peníze, aby se mohl vyrovnat spolužákům z elitní školy a nakoupit drahý alkohol na večírek. Čtyřicetiletý nutí matku, aby mu dala všechny peníze a přepsala na něj majetek, protože otec, ke kterému by si to nedovolil, právě zemřel. Padesátiletá bije svou osmdesátiletou maminku, postiženou Alzheimerovou chorobou, protože už zase utekla z domu... Mohla bych popsat stohy papíru podobnými hrůznými příklady z příběhů, které mi prošly životem. Dokazují jediné: není těžké jen to, aby člověk dokázal být dobrým rodičem. Stejně náročné je umět být dobrým dítětem. Obě strany potřebují nalézt pochopení pro slabost druhého, pro jeho omyly a charakterové nedostatky. Dobré dítě nezapomene, jak je pro své rodiče důležité a dělí se s nimi o své radosti i starosti. Nebo vyslechne jejich stesky. Umí se o ně postarat v nemoci, nepřehlíží jejich únavu a pomáhá, seč mu síly stačí. Dobré dítě dokáže dát najevo vděk. Brzy se snaží postarat samo o sebe... dobré dítě umí dát najevo lásku. A hleďme – ono to platí oběma směry!

Když jsem se odstěhovala od rodičů, bylo mi pětadvacet let. Tehdy mi něco došlo. Od té doby jsem jim volala na své narozeniny přesně v minutu svého narození a děkovala jim za život. Párkrát to bylo ze zámoří či z jiné dálky. Čekali každý u jednoho aparátu, rychle zvedli sluchátka a zpívali mi „happy birthday“... Poslední dvoje narozeniny se už zvedá jen jedno sluchátko. Je tam hlas mojí maminky. Nevím, kolikrát ještě ten něžný rituál budeme moci opakovat. Pak budu volat rovnou do nebe.

Jonášku, nepouštěj to spojení, neztrácej ponětí o Boží přítomnosti, prosím. Tvoje narození bylo oslavou lásky a života. Narozeniny nebudou jen Tvoje. Do snů Ti vstupují nebeští beránci, spásají modrou trávu, zvoní rolničkami a vkládají do tvého srdce hluboký mír. Do každého miminka vkládáme velké naděje. Věřím, že Ty je nezklameš.