PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Zima je období, které doceňuji až v posledních pěti letech. Je to samozřejmě způsobeno tím, že žiji v čisté přírodě a sníh je tu bílý, nikoli černý, či hnědý. Sněhové a ledové zázraky mě denně uvádějí v úžas. Vzduch, který tu má chuť a vůni, je mrazem řezavý, silný a lahodný jako doušek stoletého koňaku. Ten jsem ochutnala jen jednou v životě, v Paříži... požitek byl srovnatelný.

Každé ráno nasypu slunečnici do krmítka, a pak usednu s voňavým hrnkem k oknu a kochám se krásou drobných ptáčků, kteří přilétají ze všech stran. Větší, odvážné koňadry, jemné modřinky, které se rády točí na lojových koulích, zavěšených na tavolníku před oknem. Sýkorky babky s úhlednou černou čepičkou i trošku střapatější uhelníčci neposedně poskakují po větvičkách keře a spravedlivě se střídají na krmítku. Občas přiletí skupinka překrásných mlynaříků dlouhoocasých, kteří mají kabátky s indiánským vzorem a sněhobílé hlavičky. Obtáčejí se hbitě kolem větviček jako malé opičky, nejvíce jim chutná lojová pochoutka. Nachově zazáří bříško elegantního hýla, který přilétá zřídka, vždy v doprovodu své nenápadné paní. Rozvážně se usadí na kopci semen a dlouze se krmí. Pak spolu poodletí na nedalekou lípu a chvilku shovívavě pozorují ostatní, kteří se na krmítku hemží. Často se přiřítí jako tryskáč brhlík. Rychle si zjedná pořádek – nikdo ho nesmí rušit – a pustí se do jídla. Poskakuje při tom a točí se tak, že si všimnu jeho intimního tajemství – má šedivé spodní prádlo s velkými bílými puntíky.

Když se v krmítku usadí kos, zdá se být náhle obrovský. Za chvilku ho vystřídá sojka, ta už v tomto království drobečků vypadá velká jako Boeing. Její šat hýří tropickými barvami a podmračená tvář budí respekt. Nenasytně a dlouho se krmí. Občas ukradne celý zbytek lojové dobroty a někam s ním odletí.

Páreček strakapoudů velkých slunečnici pojídá s rámusem. Silné zobáky buší do krmítka, občas i do rámu okna. I oni si občas kousek loje se semínky odnesou. Vzduchem zasvítí jejich ohnivé trenýrky.

Letos postrádám parukářku, která se tu v posledních letech občas objevila. Je smutné zjištění, že druhů ubývá i tady. Zato tu mám poprvé svou oblíbenou červenku, dceru slunce. Dosud se na krmítko neodvážila. Vídala jsem ji jen časně ráno v létě posedávat na kameni před oknem z kuchyně. Po večerech se linul její lahodný zpěv z koruny velikého buku. V zimě je tu poprvé. Odvážila se nejen do krmítka, ale dlouhé chvíle sedí v tavolníku. Mohu si ji tak zblízka prohlédnout a znovu si vybavovat Janečkovy obrazy, které mi červenku poprvé přinesly do života. Nedivím se, že byl malíř uchvácen krásou tohoto ptáčka. Je tak jemná, souměrná a tajemná...

Nelze bohužel strávit celý den touto kratochvílí... Moje štěňátko vyžaduje procházku. Když se výjimečně stane, že nemám práci na celý den, dopřejeme si dlouhý pochod.

Putování liduprázdnou zimní krajinou přináší slastný prožitek ticha chrámu, který modlitbu neutápí v přítmí. Nechává ji třpytivě zvonit v prudkém bílém světle a tryskat ze srdce rovnou do nebe.

Sahám si na svou nedokonalost a bičuji se k výkonům, o jakých se mi v čase městského života ani nesnilo. Putuji pět hodin hlubokým sněhem, chráněna vlněnými a nepojmenovatelnými vlákny, z nichž je utkána výbava pro takové příležitosti. Pot ze mě jen lije, ale můj běloskvoucí princ Romeo tak radostně běží přede mnou, že nemohu pociťovat nic jiného než nádheru života.

Sníh je plný zpráv. Stopy vedou sem tam a je to skvělá hra, když si do nich začnu vepisovat příběhy a události. Tady šli v protisměru dva lidé – zřejmě on a ona. On prošlapával cestu a její malé nožky se kladly do jeho velkých stop. Úmyslně dělal menší kroky, aby se jí dobře kráčelo. Tady se svezla ze svahu a on se pro ni vracel. Chvilku stáli proti sobě, hodně hodně blízko... Po několika kilometrech stopy končí, cesta dál je neprošlapaná. Rozhlédnu se a hle – Ti dva sestoupili zpod převisu vysoko nad cestou. Zdá se, že tu nocovali. Je deset stupňů pod nulou. Klobouk dolů. Tady se objevují velké psí stopy. V pravé přední je krev. Zdá se, že vedle kráčel muž. Náhle se otevřelo prostranství, na němž pes udupal větší plochu, zde je krve nejvíce. Ale co to? Dál pes běží sám, krve ubývá, až zmizí docela. Jsou tu jen jeho stopy v našem směru a ty dvoje stopy v protisměru... Zvláštní, trošku tísnivý pocit. Po dalších dvou kilometrech se pes otočil, a běžel zpět, brzy seběhl z cesty. Setkání se tedy nekoná. Záhada zůstává nevyřešená.

Pak jsou tu stopy jelenů a laní. Laň nechává otisk otevřený, trochu více podobný srdci. Stejně velké, ale s kratším krokem, ozdobené dvěma tečkami po spárkách jsou stopy černé zvěře. Tady rozryli pěkný kus sněhu – copak to tu měli? Aha, spadané žaludy. Klene se tu rozložitý dub s kůrou zbrázděnou jako tvář východního mudrce.

Náhle zapraskají ulamované větévky a mezi stromy se mihne jelení krasavec. Hrdé držení hlavy, hluboké oči, svalnaté tělo. Strne, zahledí se na nás. Romeo naštěstí ještě nepocítil loveckou vášeň, a tak na něj jen tiše zírá. Chytím ho za postroj, jsme oba jak omámení tím majestátem. Kopyta udeří do sněhu a král těžce cválá, boří se do sněhu, klouže po svahu. Jímá mě lítost nad tím, že jsme ho vylekali svou přítomností a ubrali mu tak trošku sil, které na přežití zimy potřebuje.

Něžné srnčí stopy jsou jako poetická vyznání lásky. Lehkonohé tančí po sněhu a vyťukávají stovky srdíček: miluji tě, miluji tě, miluji tě... Ptačí stopy je doplňují jako filigránské ozdoby iniciál na začátku slok.

Pomalu se smráká, sníh růžoví odleskem slunce, klonícího se k západu. Před sebou máme právě takový kus cesty, abychom stihli za světla dojít k našemu pojízdnému pelíšku.

Doušek lahodného čaje okrášlí krátký odpočinek – žehnám vynálezci termosky. Samota je krásná, když se můžeme sbližovat s přírodou. Brzy nám však cosi tak praktického připomene, že se my lidé navzájem moc potřebujeme.

©photo Václav Sojka, QEP