PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Nejčastějším tématem mé práce i osobního života je hledání receptu na umění být spolu. Nikdo není rád trvale sám, všichni potřebujeme pohladit, pochválit, povzbudit, vzít do náruče, být chápáni, být milováni, cítit účast druhé bytosti. Dosáhnout na tyto poklady však dokážeme málokdy, bráníme tomu většinou sami.

Po celá tisíciletí hledá člověk cestu ke štěstí. Pokud o něm přemýšlí, dosazuje za ně nejrůznější druhy úspěchu či vlastnictví. Je to šalba jáství, která vede pouze k tomu, že po dosažení kteréhokoli z cílů blažený pocit vyhasíná. Opět nás posedne nespokojenost či další, silnější tužba a ženeme se dál. Necháváme vedle sebe dohasínat nalezené drahokamy. Zvyklí na jejich trvalou přítomnost, přestáváme pociťovat kouzelnou moc. Není-li záře vnímána, pohasíná. Dobře to víme, přeci znovu a znovu se dopouštíme stejných chyb. Pak zbývají jen oči pro pláč.

Stav absolutního naplnění, nirvána, přichází až v čase opravdové nezávislosti. Pozemské žádosti vyhasnou, pak nás teprve naplní skutečná vnitřní svoboda.

Dříve, než se staneme nadpozemskými bytostmi, potřebujeme cítit spřízněnost, souznění, prolnutí, blízkost. Je to však těžké, protože se neumíme k druhým přibližovat přímo, s očima i srdcem dokořán a zprávou: "Líbíš se mi, dotkl jsi se mého srdce, cítím velkou touhu učinit tě šťastným, dovol mi to..."

Nejprve se obáváme, že budeme odmítnuti, pak se propadáme do pochybností. Výsledkem je, že se nic z toho, co pocítilo naše srdce, neuskuteční. Zůstane jizva, díky níž ubude z důvěry v dobré konce a další pokus bude mnohem vlažnější a bezmocnější... Často se člověk z takového neuskutečněného sblížení roznemůže. Zaktivují se všechny choroby, které ho kdy trápily, a chvíli se zdá, že nastala jeho poslední hodinka. Je to však proces očisty, v němž člověk jako by rodil sám sebe - v bolestech a se strachem, a přeci k lásce a životu. Může z takové řeky vystoupit zmáčený, bez života, odevzdaný, nebo zářící, živý, plný naděje. Je to křižovatka, na níž se každý má možnost rozhodnout, kudy půjde dál. Zbabělost, nedůvěra a pochyby jsou průvodci na cestě do pekla.

Můžeme dovolit srdci, aby přivádělo do našeho života nové a nové bytosti, hodné naší lásky. Každá z nich přináší inspiraci, možnost naplnění. S každou z nich můžeme nalézt cestu k souznění v prostoru průniku příběhů.

Nenaučili jsme se chápat rovnici "láska = svoboda" do hloubky, a tak snadno nastolujeme podmínky kontroly a teroru. Je těžké uvěřit, že mě někdo oblažuje svou přízní bez postranních úmyslů. Ano, je to těžké, a přeci nutné. Bez ohledu na předchozí zkušenosti musíme každému novému příteli, kolegovi, milenci umět nabídnout stejné podmínky. Kdo se bojí zrady a neupřímnosti, nedovolí nikdy druhým skutečné sblížení. Zbývá jen strádání a vztahy - nevztahy.

Stává se běžně, že jeden stojí se srdcem na dlani a druhý jen opatrně přešlapuje. I jednostranná láska, či jiný pozitivní cit jsou potravou pro srdce, živou vodou pro duši. Nikdy nemilujeme marně. Vždy to přináší do našeho života světlo, poznání, obohacení. Bolest zlomeného srdce je nezměrná, dlouho nepomíjí... Po čase však každý může nahlédnout, že získal víc, než ztratil díky tomu, že dokázal zahořet.

Umění být spolu se nejsnáze uskutečňuje s přítelem nelidským, zvláště pak se psem. Dobrodružství vzájemného ladění na souhru, komunikace beze slov a radost, která je stále připravena vypuknout - to jsou požehnání, která potřebujeme udělit i mezilidským vztahům.

Nejtěžší je soubytí člověka s planetou. Je to docela přesná paralela našich způsobů zacházení s láskou: vybydlujeme Zemi, ničíme ráj a považujeme za samozřejmé, že je nám dál ta náruč otevřená. Nemohu dokonale znát motivy peruánských indiánů k obraně pralesa a pokládání života za jeho záchranu. Vím však z mnohonásobného kontaktu s přírodními lidmi, že mají v sobě to, co jsme my na cestě za pohodlím poztráceli a těžko se k tomu znovu prokousáváme: schopnost globálního zření. Je to jakýsi trvalý pohled z vesmíru na pozemské dění, plný jemného vnímání harmonie a jejího narušování. Chybí nám pokorné vnímání křehkosti života, budování tělesné i duševní odolnosti a ochota trpělivě překonávat nepohodlí a bolesti.

Všichni jsme chybující a zdá se, že nepoučitelní. Moje zkušenost říká, že každý příběh je těhotný zázrakem a není takové chvilky, kdy k němu nemůžeme směřovat. Doufám, že ještě spolu budeme umět žít laskavě a vlídně, s pochopením pro slabosti a s hlubokou vzájemnou účastí. Věřím, že jsme poučitelní, že jsme schopni omezit sobectví a pýchu a nahradit je službou a skromností. Vím, že to můžeme dokázat.